Recenze film: Vůně ženy

4. září 2006 v 22:07 | Kosmonaut |  Cosmo Recenze

Vůně ženy / Profumo di donna

Komedie/Drama
Itálie, 1974, 103 min
Režie: Dino Risi
Kamera: Claudio Cirillo
Hrají:
Vittorio Gassman (le capitaine Fausto Consolo)
Agostina Belli (Sara)
Alessandro Momo (Ciccio)
Moira Orfei (Mirka)
Franco Ricci (Raffaele)
Elena Veronese (Michelina)
Lorenzo Piani (Don carlo)
Stefania Spugnini (Candida)
Torindo Bernardi (Vincenzo)
Marisa Volonnino (Ines)
Carla Mancini (Natalina)
Alvaro Vitali (Vittorio)
Producent:
Pio Angeletti
Adriano De Micheli
Scénář:
Giovanni Arpino
Ruggero Maccari
Hudba:
Armando Trovajoli

1.1. Úvod
Jedná se o nejvýznamnější film režiséra Dina Risi. Přesný překlad názvu z Italštiny znamená Parfém ženy. V 90. letech vznikl remake toho to filmu, kde hlavní roli ztvárnil Al Pacino (režie Martin Brest, 1992). I toto svědčí o kvalitě a atraktivitě námětu původního snímku. Nejedná se o dílo s přehnanými uměleckými ambicemi, ale do jisté míry o film, který splňuje požadavky na komerční úspěch. Tomu však neubírá na kvalitě. Vznikl na motivy literární předlohy. Vzdáleně se jedná o žánr "road- movie" (motiv cesty), ale především je toto dílo soubojem vnitřních a vnějších protikladů.
1.2. Příběh
Hlavní postavou příběhu je le capitaine Fausto Consolo /Vittorio Gassman/, despotický muž s přímým držením těla a narušeným charakterem, který se dostal do těžké životní situace. Po úrazu je slepý a přišel o ruku. Je zvyklý ovládat své okolí se sklonem tyranizovat (viz scéna s mužem ve vlaku). Svůj handicap si do jisté míry nechce připustit, a však těžce pociťuje svou částečnou neschopnost samostatnosti. Nechce být litován a hrdě překonává nachystané překážky. Čím více je však přesvědčen o svém osudu mrzáka, tím se stává zahořklejším i agresivnějším. Svým chováním k okolí pomalu ubíjí i sám sebe. Do jeho života vstoupí mladík, Ciccio / Alessandro Momo/ , který se má o něho, po určitou dobu, starat. Cicco je zvyklý na přísný řád vojenské výchovy. Společně se vydají na cestu mezi severem a jihem Itálie. Během cesty pozorujeme rozdílnost jejich povah a temperamentu. Na konci jejich cesty zjišťujeme proč Fausto tuto pouť podniknul. V bytě svého stejně postiženého přítele se pokusí společně spáchat sebevraždu. Tento akt symbolického vykoupení se však neuskuteční kvůli zbabělosti Fausta, který posléze místo smrti dochází k určitému nalezení východiska přežití se svým údělem a to ve společném soužití s mladičkou zamilovanou obdivovatelkou Ines /Marisa Volonnino/, která zaslepeně věří, že její život je spjat s Faustovým. Cicco odjíždí nazpátek do kasáren.
1.3. Protiklady
Zobrazená krajina severu a jihu, není jediným protikladem se kterým se ve filmu setkáváme. Jejich zde mnoho a to v různých podobách. Např. Ciccův jasný smysl pro pravidla kombinovaný s mladickou nezralostí a Faustův charakter bez hranic lidské úcty k člověku ( viz chování k nizozemské jeptišce ve scéně při močení). Ale nejen Cicco stojí ve filmu jako protiklad hodnot Faustových. Nejvíce markantní je rozdíl mezi Consolem a jeho bratrancem, který je kněz. Dílo využívá jejich střetu světů. Ne kvůli příběhu, ale spíš k ukázce hloubky Faustova úpadku s malinkou možností na spasení, ve ktré částečně věří. Další protiklad , který se střetne v osobě hlavního hrdiny je jeho touha po plném senzualizmu a nulová potřeba duchovního základu, jehož symbolem je právě bratranec kněz.

1.4. Obecně o filmu

Film také překvapivě obsahuje svěží komické situace, které však příběh vůbec nezlehčují ani nerozmělňují, a naopak mu dodávají příchuť hořké zkušenosti. Děj nenese prvky doby, která by zásadně ovlivňovala příběh a chování postav. Z tohoto důvod je možné tvrdit, že by se děj mohl odehrávat v jakémkoliv historickém období a dokonce v i jiné zemi.
Trošku zamrzí hlubší nezájem o důležitou postavu Ines. Je vykreslena jako do jisté míry naivní, ale sebejistá žena. Samotná její osoba by si však, zvláště v retrospektivě setkání s Faustem, zasloužila větší pozornost a prokreslenost charakteru.
Exteriéry jsou atraktivní a působivé. Jednotlivé interiéry se příliš neliší (měšťanské byty se starým pozlaceným nábytkem působící dojmem zakonzervovanosti). Společnost žije v relativním blahobytu a my sledujeme jen složitost lidských osudů v nekomplikované sociální skutečnosti. Toto, společně s tím, že Faust nereprezentuje žádnou soc. skupinu, ale jenom sám sebe, vyvrací jakoukoliv podobnost s italským neorealismem. S ním má snad film jedině společný zájem o jedince v tíživé životní situaci.
S hereckou přesvedčivostí se setkáme především u Vittorio Gassman, který hraje, složitou a arogantní bytost Fausta s naprostou samozřejmostí a jistotou. Alessandro Momo (Ciccio) se spokojil jen s rolí statisty, který přihlíží pánovým excesům. Ženské představitelky nejsou, jak už jsem naznačil, příliš charakterně prokresleny a snad kromě osudové úlohy Ines( Marisa Volonnino) , nemají příliš prostoru.

Celkové vyznění díla zapůsobí jako kvalitní filmový zážitek. Zůstane jen otázka sporného happy-endu a špatný pocit z toho, že v závěru nastolená cesta společného života Fausta + Ines, možná nepovede k dobrému konci.
Film obdržel 2 nominace na Oscara: cizojazyčný film a scénář
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama