Šostakovič- esej- Rozpor

28. listopadu 2006 v 22:58 | Kosmonaut |  Cosmo Eseje
Předmluva
Chci se věnovat životu a dílu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče [1906-1975]. Chci přiblížit tuto významnou, ale rozporuplnou osobnost světové hudby. Má práce je koncipována do několika částí, které se budou navzájem myšlenkově prolínat. Po stručném životopise se chci krátce věnovat jeho dílu, které je pochopitelně hlavním důvodem zájmu o Šostakoviče. Za výčtem děl následuje hudební rozbor jeho slavné VII. symfonie C-dur, tzv. Leningradské, u které chci začít pomalu odkrývat hlavní téma svého pojednání. Je jím rozpor mezi nesporným hudebním géniem umělce a jeho skutečnou osobností, která je pevně spjata s jeho činy a historickou zkušeností ruského národa. Skutečná osobnost skladatele je, i přes četné údaje a prameny, těžce odhalitelná a to i kvůli protimluvě jednotlivých záznamů. Zjednodušeně by se dalo říct, že život Šostakoviče je fascinujícím příběhem, který však vyvolává otázku, bylo-li jeho pozdější mravní selhání způsobeno změnou v politickém přesvědčení nebo strachem o jeho rodinu? Ocitl se v rozporu mezi tím, jak politicky vystupoval, a tím, co si myslel? Máme oddělovat jeho nadčasové hudební poselství od chyb, kterých se dopustil?
Úvod
Od smrti Šostakoviče uplynulo 31 let a pořád není jasné, do jaké míry byl Šostakovič obětí režimu, pod kterým celý život trpěl, či osobou, která po počátečním odporu přijala pozici talentovaného podřízeného, jenž těží z jeho přívětivosti možnost spokojenějšího života za cenu, že sám před svým svědomím neobstojí a stává se pevnou součástí soukolí, které ho zároveň drtí.
1.1. Krátce o životě
V dětství jsem žádnou zvláštní lásku k hudbě neprojevoval. Neobjevovalo se to, co u jiných skladatelů. Nepřikrádal jsem ve třech letech ke dveřím, abych poslouchal hudbu, a když už jsem ji i slyšel, spal jsem potom stejně pokojně jako předchozí noc. Hudbě se u nás věnovala matka… Vášnivě. Dokonce ji i studovala… No a potom toho musela kvůli nám dětem nechat. Otec měl hudbu také rád, ale nijak zvlášť se jí nezabýval, i když zpíval různé romance za matčina doprovodu. Matka u nás zavedla zásadu: jakmile jsi dovršil devátý rok, sedni si ke klavíru. Tak to bylo s mými oběma sestrami, tak to bylo také se mnou. První rokem nás všechny učila sama. Učení nám šlo dobře. A já jsem si hudbu a klavír zamiloval. (Šostakovič 1987: str. 86)
Narodil se 25. září 1906 v spokojené atmosféře intelektuální rodiny chemického inženýra. První muzikantské krůčky absolvoval Šostakovič díky své vzdělané matce. Z jejich třech dětí byl hudebně nejnadanější právě Dmitrij, který byl již ve 13 letech přijat na petrohradskou konzervatoř. Jako hlavní obor studoval klavír (u A. A. Rozanové a L. V. Nikolajeva) a k tomu ještě skladbu (u N. Sokolova, později u M. O. Steinberga). Jeho absolventskou prací se stala jeho 1. symfonie. Skladba měla ohromný úspěch a rozletěla se ihned po světových podiích. Skladateli bylo pouhých devatenáct let. Po ukončení klavírního oddělení si začal přivydělávat vystupováním se svými klavírními improvizacemi v sálech kin, kde doprovázel němé filmy. Tato zkušenost mu v budoucnu pomohla při komponování filmové hudby. Byl brilantní ve své hře na klavír a i zde měl velké ambice. V roce 1927 získal ocenění na prestižní Chopinově soutěži ve Varšavě. Jeho hra byla nervní, plná energie a vždy plně sloužila myšlence díla. Okázalá virtuozita mu byla cizí. Kromě interpretační činnosti především komponoval. Též pedagogicky působil na konzervatořích v Leningradě (1937-1941) a v Moskvě (1945-1948). Zemřel 9. srpna 1975 v Moskvě. Zanechal po sobě významné a rozsáhlé dílo. Právem ho řadíme mezi nejvýznamnější skladatele hudby 20. století, kteří zanechali výrazný otisk svého hudebního génia.
1.2. Souhrn díla
Stručný výpis děl: 15 symfonií, dvojice klavírních, houslových a violoncellových koncertů, velké množství scénické a filmové hudby (přes 40 titulů), suity z těch to děl, 2 opery (Nos a Kateřina Izmajlová), 3 balety (Zlatý věk, Šroub a Světlý potok), řada příležitostných orchestrálních skladeb (nejznámější slavnostní ouvertura), skladby klavírní- nejdůležitější řada 24 preludií a fug, opereta Moskva-Čerjomušky, komorní skladby (mj. 15 smyčcových kvartet) kantáty a tzv. oratorium (Píseň o lesích), písně, sbory a hudba vokálního masového typu.
Chronologický seřazený seznam díla:
Kvůli orientaci uvádím přesně chronologicky seřazený výčet děl autorova:
· I. symfonie f-moll
· II. symfonie H-dru "Věnování Říjnu"
· III. symfonie Es-dur "Prvomájová"
· I. klavírní koncert c-moll
· IV. symfonie c-moll
· V. symfonie d-moll
· VI. symfonie h-moll
· VII. symfonie C-dur "Leningradská"
· VIII. symfonie c-moll
· IX. symfonie Es-dur
· I. houslový koncert a-moll
· X. symfonie a-moll
· II. klavírní koncert F-dur
· XI. symfonie g-moll "Rok 1905"
· I. violoncellový koncert Es-dur
· XII. symfonie d-moll "Rok 1917"
· XIII. symfonie b-moll
· II. violoncellový koncert
· II. houslový koncert
· XIV. symfonie
· XV. symfonie
Zdroj: Schnierer, Miloš- Svět orchestru 20. století . Brno, AV ČR, 1998, s. 250-292
1.3. Šostakovičova VII. symfonie C-dur, Leningradská
Ve dnech obrany Leningradu jsem začal komponovat 7. symfonii. První větu jsem dopsal 3. září, druhou 17. září a třetí 29. září. Nyní dokončuji čtvrtou, poslední větu. Nikdy jsem netvořil tak rychle jako teď. Večernaja Moskva, 8. října 1941 (Šostakovič 1987: str. 92)
Nejznámější Šostakovičova symfonie vznikla v hitlerovskými vojsky obleženém Leningradě roku 1942.
Umělec nabízí své služby armádě. Kvůli zdravotnímu stavu je odmítnut. Demonstrativně neopouští těžce zkoušené město. Dál vyučuje na konzervatoři a po večerech komponuje. Fronta je vzdálena jen několik kilometrů. Dílo má premiéru v Kujbyševě 5. března 1942, kam se musí autor na příkaz evakuovat. Legendární je však koncertní provedení symfonie přímo ve městě, které ji dalo jméno. Rozezní se zde 9. srpna 1942. Provedena je narychlo sestaveným orchestrem, v den, na který bylo Hitlerem naplánováno dobytí města. První zahraniční uvedení se uskutečnilo ještě téhož roku 19. července v New Yorku za rozhlasového přenosu všemi stanicemi Spojených států. "Leningradská" byla v tísnivé atmosféře světové války pochopitelně neobyčejně vstřícně vnímána a vynesla Šostakovičovi po celém kulturním světě neotřesitelnou autoritu.
Při psaní díla počítal skladatel s programními názvy jednotlivých vět, ale nakonec preferoval obvyklé označení temp a přednesu. Drtící hrůza válečného pochodu v crescendu se stala proslulou a přibližuje fascinovaným posluchačům trýznivé imprese z ohrožení Sovětského svazu po vpádu nacistických vojsk.
Má čtyři části:
  1. Allegretto - rychleji 25:25
  2. Moderato (poco allegretto)- mírně (poněkud rychleji) 10:24
  3. Adagio- pomalu 18:00
  4. Allegro non troppo - vesele, rychle 16:24
1.4. Rozpor
Naše překrásné město Leningrad prožívá dnes, v těžkých dnech války, nebývalé vzepětí a vlastenectví. Zavilý nepřítel lidstva- smečka hitlerovských lupičů- se jej pokouší připravit o svobodu štěstí a radost. Ale snahy těchto zlosynů jsou marné. Leningraďané, mladí a staří, překypují odhodláním věnovat všechny své síly, veškerou svou energii, všechny své zkušenosti na obranu Leninova velkého města… Večernaja Moskva, 8. října 1941 (Šostakovič 1987: str. 91) Takto emotivně se umělec angažoval. Obraz hrdiny, jenž je duší a mluvčím těžce zkoušeného národa, se zdá dokonalým. O to větším překvapením může působit další následující zjištění, které staví ono proklamativní poselství do roviny chtěné propagandy, která byla vytvořena někým jiným než samotným skladatelem.
V roce 1979 zveřejnil ruský muzikolog Salomon Volkov v New Yorku Šostakovičovy paměti s názvem Testimony (Svědectví). Vše se zdá najednou trochu jinak. Skladatel, jenž si na příštím editorovi vymínil slib, že texty zveřejní až po jeho smrti, se tu vyznává: "Slyšel jsem tolik nesmyslů o své Sedmé a Osmé symfonii… Je zábavné, jakou životnost mají tyto hlouposti… Vše, co bylo o těchto symfoniích napsáno v prvních dnech, se bez jakékoli změny opakuje až dosud… Vlastně nemám nic proti tomu, aby se Sedmé říkalo Leningradská, ale ta skladba není o Leningradu za blokády, je o Leningradu, jejž zničil Stalin, a Hitler již jen dorazil… Sedmou symfonii jsem plánoval již před válkou, a proto tedy jednoduše nemůže být nahlížena jako bezprostřední reakce na hitlerovský útok. "Téma invaze" nemá s útokem nic společného. Měl jsem na mysli jiné nepřátele humanity, když jsem ono téma psal… Nekonečně soucítím s těmi, kteří zahynuli za Hitlera, neméně bolestivé jsou však vzpomínky na ty, kteří zemřeli na Stalinův rozkaz."
Volkov v předmluvě argumentuje i Šostakovičovým stylem práce: skladbu byl schopen napsat velice rychle (a často hned do partitury!), ale teprve tehdy, když si byl ujasnil její tvar do nejmenších detailů předtím v hlavě. To, že slavný "nacistický pochod" s "motivem nepřítele" byl výsledkem následné stalinistické propagandy, dokládá vzpomínkou tehdejšího Šostakovičova přítele Jevgenije Mravinského: "Když jsem slyšel v roce 1942 v rozhlase pochod ze Sedmé, měl jsem za to, že skladatel vytvořil univerzální obraz stupidity a naprostého nevkusu." Chtěl-li by Šostakovič uplatnit své všudypřítomné truchlivé emoce á la rekviem v hudbě mající zobrazit sovětskou přítomnost, se zlou by se potázal: předválečný čas s hladomorem a miliony nevinných obětí "čistek" byl nyní oficiální propagandou líčen jako radostná idyla: válka Šostakovičovi, a hlavně jeho novému dílu paradoxně prospěla, uvažuje Volkov. (text bookletu CD Šostakovič - Symphony No. 7, "Leningrad" 2004)
Na začátku jsem psal o tom, že "mlha" kolem skladatelova pravého obrazu je vytvořena především dostupnými prameny. S nejasnostmi se setkáváme při samotných novinových článcích aktivně píšícího Šostakoviče, které byly shrnuty v knize O době a o sobě (Praha, nakladatelství Supraphon, 1987). Má se za to, že některé články vůbec umělec nenapsal. Hlavním oponentem jejich pravosti je právě kniha Testimony, Je to svědectví Šostakoviče, které sepsal hudební vědec Salomonem Volkovem. A právě toto dílo je provázeno ostrými diskuzemi o jeho pravosti. Podrobně se tomu to problému věnuje článek Plná hlava Šostakoviče. (Opus musicum,2000, č. 6 s. 72-76) od Jana Špačka.
Co následovalo? Po konci války byla od Šostakoviče očekávána mohutná symfonie na oslavu vítězství. Téměř šokem byla premiéra rozměrem nevelké 9. symfonie, skladby plné prosté lidské radosti, ale také plné ironických šklebů. Jen krátká věta s fagotovým sólem připomínala, že svět prošel martyriem děsivé války.
Počátkem roku 1948 vyšlo v Sovětském svazu politické usnesení, později známé jako Ždanovovy teze, které opět kritizovalo řadu sovětských skladatelů za formalismus, protilidovost, atd. Nechyběl mezi nimi s Prokofjevem, Chačaturjanem a dalšími ani Šostakovič. Jeho 8. symfonie - obraz lidské duše ničené mašinérií války, 9. symfonie a jiné skladby byly opět "na indexu". Abychom si udělali obraz o důsledcích takovýchto kritik, připomeňme vyprávění skladatelova syna Maxima o tom, jak jim přišel dav vymlátit okna od bytu a chtěl se vypořádat s tím buržoazním formalistou. Tentokrát vytvořil skladatel odpovědí několik: Oratorium Píseň o lesích, které se pak stalo vzorovou skladbou socialistického realismu. Oratoriu protikladné tragicky laděné symfonické skladby Houslový koncert č. 1 a 10. symfonie byly provedeny až po Stalinově smrti a obě potvrdily vrcholné umělecké mistrovství svého tvůrce. V té době také inspirován pobytem na bachovské soutěži v Lipsku vytvořil 24 preludií a fug pro klavír. Tento do čistě uměleckého světa ponořený cyklus opřený o "věčné hodnoty umění" lze také považovat za určitý druh odpovědi na kritiky nekompetentních politiků.
V roce 1948 po ostré kritici na dubnovém sjezdu Svazu sovětských skladatelů se proti absurdní kritice neohradil (jako třeba Prokofjev, který jednání opustil) a přijal ji. " Vždycky jsem naslouchal kritice, naslouchám i teď a budu naslouchat i nadále. A vyzývám naše hudební organizace k širokému a všestrannému rozvinutí kritiky a sebekritiky." Tím to veřejným prohlášením se začne rozvíjet jeho politická angažovanost. Píše politické články a účastní se kongresů. Na jednom z nich označí svého krajana Stravinského, jednoho z největších hudebníků 20. století za člověka jenž "zradil svou rodnou zem a oddělil se od svého národa tím, že se připojil k táboru reakčních moderních umělců". S člověka, který byl často kritizován, se stává ideový mluvčí, který je politicky aktivnější než ostatní sovětští umělci. V roce 1953 umírá Stalin. Ani diktátorova smrt a památný XX. Sjezd KSSS nemění Šostakovičovu pro režimní nadšení. Obdrží titul národního umělce SSSR (1954) , v roce 1960 dosáhne přijetí za kandidáta ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a později i schválí vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tyto doložitelná fakta zanechávají černý stín na umělcově minulosti a nutí nás dívat se na Šostakoviče jako člověka, který zradil.
Avšak za deset let poté, co Šostakovič zemřel, byly objeveny exempláře malé komorní kantáty s názvem Rajok. Jedná se o satirickou scénku, která paroduje vystoupení tehdejších funkcionářů s jejich hloupostí. Kantáta se prý tajně hrávala na přátelských sešlostech. Jedná se bezesporu o nejútočnější ze skladatelových "odpovědí na kritiku". Je třeba však také říci, že Rajok je konkrétní situací inspirovaná příležitostná skladba, jejíž umělecké vyznění se nedá srovnávat s ostatní Šostakovičovou tvorbou.
1.5. Závěr
Na začátku jsem si položil otázku jestli máme oddělovat jeho nadčasové hudební poselství od vykonaných chyb. Po studiu problému a hlavně intenzivního poslechu některých jeho dokonalých symfonií, věřím, že ano. V Šostakovičův morální prospěch hovoří zmíněné paměti Svědectví a hlavně tvrzení Šostakovičových blízkých o tom, že byl zásadní rozpor mezi jeho oficiálním obrazem, a tím, v co skutečně věřil. Jeho skutečný charakter a myšlenky však nadále zůstávají neověřitelným tajemstvím.
Autor: Michal Šimíček
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 karpi karpi | 26. února 2007 v 11:27 | Reagovat

Dal jsem link na http://cs.wikipedia.org/wiki/Dmitrij_Dmitrijevič_Šostakovič

2 Kosmonaut Kosmonaut | 26. února 2007 v 12:18 | Reagovat

Ano, děkuji za informaci. Souhlasím a jsem rád. Michal

3 Jan Martiník Jan Martiník | E-mail | 17. března 2007 v 2:18 | Reagovat

Moc děkuji za dobrou esej.

Myslím si, že odpověď na všechny otázky naleznete v jeho hudbě.

S úctou

Jan Martiník

4 Mia Mia | E-mail | 20. června 2007 v 23:39 | Reagovat

Ahoj, diky za zajimavy esej. Mne se tedy nejvic libi symfonie 8. Neznas neco o ni vic, z jakych casti se sklada, bohuzel na wikipedii neni vlastne nic.. diky moc alespon na odkaz. zdravim mia aneli

5 Vojta Vojta | E-mail | 5. května 2012 v 16:09 | Reagovat

Ahoj, myslím že tohle je opravdu velmi dobrý článek. Četl jsem Šostakovičovy paměti od Volkova a souhlasím s názory či informacemi od Volkova i autora eseje.

Děkuji za pěkný článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama