Červen 2009

Stíný horkého léta - recenze

21. června 2009 v 22:42 | Kosmonaut |  Cosmo Recenze
Stíny horkého léta

Drama / Válečný
Československo, 1977, 99 min



Režie: František Vláčil
Námět: Jiří Křižan
Scénář: Jiří Křižan
Kamera: Ivan Šlapeta
Hudba: Zdeněk Liška
Hrají:
Juraj Kukura / Ondřej Baran
Marta Vančurová / Tereza Baranová
Gustáv Valach / doktor
Robert Lischke / Lukáš
Karel Chromík / poručík
Zdeněk Kutil / "Starý"
Jiří Bartoška / "Bělovlasý"
Augustín Kubán / "Lysý"
Gustav Opočenský / raněný
Ilja Prachař / velitel SNB
Michal Ladižinský / opilec
L´udovít Kroner/ hostinský
Milan Šulc / obchodník
Václav Babka / role neurčena
Andrea Kratochvílová / role neurčena


1.1. Úvod

Režisér František Vláčil (19.2. 1924 - 27.1.1999) natočil Stíny horkého léta /1977/ jako svůj sedmý celovečerní film a jako druhý po vynucené pauze v období normalizace, kdy se věnoval tvorbě dokumentů (Město v bílém /1972/; Karlovarské promenády /1973/; Praha secesní /1974/). Toto drama, odehrávající se za horkého léta roku 1947 v Beskydech, vzniklo z námětu a scénáře Jiřího Křižana. Po stěžejních Vláčilových filmech, odehrávajících se ve středověku Markéta Lazarová /1967/ či Údolí včel /1967/ nebo snímku Ďáblova past /1961/, jehož děj je umístěn do poloviny 18. století, je tento příběh zasazen do nedávné minulosti a to do stejného období jako jeho film Adelheid /1969/. Válka už skončila, ale její následky stále ovlivňují přítomnost. To je hlavní prvek, který spojuje oba tyto filmy. V mé práci se chci věnovat Stínům horkého léta jako snímku, který dokáže diváka oslovit i po dvaatřiceti letech od natočení, protože zaujme svou tísnivou atmosférou a pečlivým zpracováním.

1.2. Příběh
Děj se odehrává v beskydských horách. Na samotě zde hospodaří statkář Ondřej Baran. Žije zde se svou mladou ženou a dvěma dětmi. Z částečné izolace hospodářství se Baran dostává jen při nepříliš častých návštěvách města, kdy dokupuje důležité věci, které není schopen vyrobit či vypěstovat. Když se jednoho podvečera vrací z města, zjistí, že jeho statek přepadla skupinka ozbrojených Banderovců. Jeden z nich je raněn. Pod výhružkou vyvraždění rodiny se Baran musí vrátit do města a unést doktora, aby se o postřeleného postaral. Nároky částečně disciplinovaných, ale nebezpečných mužů se stále zvyšují. Statkář se i přesto dál snaží jejich požadavky splnit. Rodina a nepropuštěný lékař se ocitají ve složité situaci s nejistým koncem. V tísnivé atmosféře, za nesnesitelného horka, se pomalu vyhrocují vztahy mezi rukojmími a všeho schopnými vězniteli. Jeden z Banderovců se dokonce pokusí znásilnit Baranovu manželku. Ubíhají dny a statkář se pomalu smiřuje s tím, že pro záchranu rodiny bude muset udělat vše i třeba zemřít. Snaží se svému synovi vysvětlit práci na statku a podpořit ho v tom, aby se o něj dokázal postarat. Blíží se ohlášený den odchodu Banderovců, který má s největší pravděpodobností vyvrcholit zabitím členů rodiny jako nepohodlných svědků. Baran se odhodlává k zoufalému činu. Sám proti přesile ozbrojených zabijáků se jim, ve vypjatém nočním souboji, postaví a několik z nich zabije. Rodina je zachráněna, ale statkář je nakonec zastřelen.

1.3. Úvahy k filmu
Snímek je zajímavým hybridem a to hned v několika ohledech. Jedná se o drama, protože končí smrtí hlavního hrdiny. Pokud by efektní závěr dopadnul jinak, jednalo by se spíše o thriller (např. kdyby hrdina přežil). Příklon k dramatu podtrhují i vylidněné scény ve městě či úvodní záběry v hospodě, které působí divadelně. Do jisté míry je důkazem hybridu. V závěrečné akční scéně, kdy hrdina likviduje Banderovce, snímek odkazuje na žánr westernu. Tento noční boj je pečlivě natočen a precizně promyšlen do detailu. Záběry se vyznačují dobrou topografií pohybu hrdiny, i když i zde jsou přítomny nelogičnosti (např. zachození účinné zbraně; zázračné
rozsvícení v pokoji na neelektrifikovaném statku atd.). Další chyby obsahují dobové reálie. Snímek je přesně datován (léto 1947), ale neobsahuje důležité historické prvky (např. nákup za potravinové lístky atd.). Přesný dokument doby to tedy není, ale to je možná způsobeno dobou vzniku filmu (cenzura). Za normalizace musely být některé informace pominuty či eliminovány. Nejvíce zarážející je že vesničtí obyvatelé statku působí jako ryzí ateisté. Nemodlí se ani ve vypjatých okamžicích a na Baranově pohřbu není přítomen ani farář. Rozporuplné pocity vyvolává i samotná scéna statku, který je pečlivě uklizena a opravdu nevěrohodně čistá. Vymydleně působí i samotné postavy obyvatelů samoty.
Film je také prostý jakéhokoliv existencionalizmu. Vyhrocená situace se příliš neodráží na vztazích osob (rozdíl oproti Bergmanovi). Baran svým činem nechtěl bránit nějaké hodnoty, ale šlo mu "jen" o záchranu rodiny. Snímek nám celkově nedovoluje nahlédnout do myšlenek a postojů hrdiny. Proto někdy jeho jednání působí zvláštně.

1.4. Banderovci
Ve snímku vystupují postavy tzv. Banderovců. Byli to příslušníci teroristických oddílů Ukrajinské povstalecké armády, jež se zformovala v závěrečné fázi 2. světové války. Název banderovci je odvozen od jména velitele UPA Stepana Bandery. Útvary banderovců se skládaly převážně ze západoukrajinských nacionalistů a koncem války se k nim připojily i zbytky SS. V létě roku 1947 se stáhli na území východního a středního Slovenska s cílem přejít přes území ČSR do americké okupační zóny v Německu či Rakousku. Proti banderovcům byly však v létě a na podzim 1947 nasazeny jednotky československé armády, SNB a oddíly bývalých partyzánů (Akce B). Po několikatýdenních bojích byly hlavní síly banderovců rozptýleny a zlikvidovány. Jednotlivé banderovské skupiny se snažily přejít přes československé území ještě v následujících letech. Zdroj
Vláčil je ve svém snímku ztvárnil působivě. V jeho podání jde o organizovanou skupinku uniformovaných vrahů, která je schopna udělat cokoliv. Na druhé straně je však váže určitá forma vojenské disciplíny a respekt před jejich velitelem. Jsou zobrazeny realisticky. Za celý film prakticky nepromluví. Mezi sebou se domlouvají gesty a požadavky na statkáře se divák dozvídá jen prostřednictvím rozhovorů zajatých. Vláčil se tak elegantně vyhnul problémům s jazykovou bariérou mezi postavami. Do snímku se tím také dostal prvek věčné mlčenlivosti věznitelů, který působí efektně a podtrhuje tísnivou atmosféru příběhu. Zajímavostí je také výběr herců pro postavy Banderovců, protože nejsou zvoleny vyslovené prototypy zločinců a některé tváře snad působí i sympaticky (např J. Bartoška).

Autor: Michal Šimíček (psáno pro Masarykovu Univerzitu;předmět: Typologie filmové tvorby VIII. )

1.3. Filmografie: František Vláčil

1987 Mág

1985 Albert (TV film)

1984 Stín kapradiny

1983 Pasáček z doliny

1981 Hadí jed

1979 Koncert na konci léta

1977 Stíny horkého léta

1976 Dým bramborové natě

1969 Adelheid

1967 Marketa Lazarová
Údolí včel

1961 Ďáblova past

1960 Holubice

REPORTÁŽ - Na blues&folk&jazz&šanson turné s kapelou Jamajaz

16. června 2009 v 13:45 | Kosmonaut |  Cosmo Reporty
Moje vlastní reportáž z podařeného turné kapely Jamajz. Autor: Kosmonaut (text/foto)



Je možné si koupit lístek na koncert jediné skupiny a přitom si plnohodnotně vychutnat slibovaný blues-folk-jazz-šansonový program? Ano, alespoň v případě nového uskupení Jamajz to možné je, protože tvrdé jádro tvoří ostřílení muzikanti, kteří jsou ve výše zmíněných žánrech jako doma. Pevným základem tohoto uskupení je ostravský bluesman Pepa Streichl, kterého není potřeba dlouho představovat. Jeho syrové písně se posluchači dokážou dostat hodně hluboko pod kůži.

Na koncertě Textové dílny, který patřil k vrcholům minulé Zahrady 2008, si Streichl zkusil spontánní jam s folkovým písničkářem a klavíristou Ivo Cicvárkem. Byl jsem tomu přítomen a překvapeně sledoval, jak se k nim z hlediště přidal někdo na klarinet. Nebyl to nikdo jiný než Jirka Svítek, který jinak hraje v duu Svitky s Jiřím Kynclem a hlavně ve své domovské skupině 9. patro. Těm třem to skutečně dobře hrálo a podle všeho byl tohle začátek kapely Jamajz. Kapela se pak docela dlouho neviděla a samozřejmě nezkoušela. Že neztráceli čas se zkouškami, je možná do jisté míry způsobeno tím, že každý je z jiného města (Streichl- Ostrava; Cicvárek- Brno; Svítek- Praha), ale hlavně tím, že tak dobří muzikanti, prostě zkoušet nemusí (jak jim závidím). Nechají vše až na koncert, proto je vlastně každé jejich vystoupení jedinečné a neopakovatelné.

Cicvárek a Svítek dodali kapele jazzový šmrnc, ale kde se na koncertech skupiny vzal šanson? Ten zajistila zpěvačka a textařka Lada Šimíčková, která tvoří s Ivem už sehrané duo a její účast přinesla projektu Jamajz potřebný ženský element, který vystoupení správně okořenil o další hudební a textové vůně.

Po druhém společném koncertě v Turnovském divadle, na akci Besídka Textové dílny 2008, se prý začalo plánovat první turné. To se uskutečnilo až v tomto roce na čtyřech místech: Horní Beřkovice - Psychiatrická léčebna (21.5.), Praha - kavárna Carpe diem (21.5.), Liberec - Experimentální studio (22.5.) a Lomnice nad Popelkou - Music club AION (23.5.). Šňůru inicioval a organizoval Martin "Mrca" Holan, který úspěšně bojuje s větrnými mlýny při organizování řady folkových akcí na severu Čech. Třeba do své rodné Lomnice přivezl už spoustu dobré muziky (Hořký kafe, Zhasni, Arnošta Frauenberga, Lucii Redlovou atd.).

Na pražském koncertě v kavárně Carpe diem se pomalu začalo rýsovat, jak budou vypadat i ostatní koncerty šňůry. Pepa Streichl hrál své písně, do kterých se velmi citlivě přidávaly další nástroje (např. Den kdy jsem tě ztratil; Ještě se mi nechce atd.). Smutná čistá blues v dvanáctkovém rytmu a velmi osobní písničkové výpovědi přibarvené zvukem foukací harmoniky a souhrou klavíru s klarinetem střídaly autorské písně Ivo Cicvárka (Listopad; Ozvěna pro křídlovku atd.). Ivo obvykle hraje se svou skupinu OKO ve složení flétna (Petra Klementová), tuba (Petr Šmírák) a lesní roh (Vašek Šmírák). Nové aranžmá se Svítkovým klarinetem, který střídal za saxofon, písním prospělo a přidalo další barvy. Pak koncert pokračoval vystoupením Lady Šimíčkové, která zazpívala své texty rovněž na Cicvárkovu hudbu (Oděsa; Proměna; Indiánský snář atd.). V Ladiném podání ale zazněla v trochu jiném kabátě i jedna čistě šansonová píseň Pepy Streichla (Muži jsou muži), či text od Jirky Svítka (Nahoře). Společné písně se plynule střídaly s těmi sólovými, koncert měl spád a nenudil. V závěru zazněla Streichlova píseň na "přeladěnou" kytaru, která je myslím jedna z jeho nejsilnějších - Džbánky. Trochu mě mrzelo, že také nezařadil svou píseň Julie, ke kterému udělala animovaný videoklip režisérka Marta Kačorová. Kdo ještě neviděl tento precizně zvládnutý klip ve stylu film noir, tak doporučuji (stačí zadat na youtube.com hesla: Julie, Streichl). Jeho realizace trvala šest let.

Na následujícím libereckém koncertu jsem pečlivěji poslouchal Streichlovo drsně vtipné průvodní slovo a zaregistroval, že podivně znějící název projektu Jamajz vlastně znamená "jam a jiné zajímavosti". Pepa, Ostravák duší i tělem, si mírně dobíral v kapele znějící "pražštinu" s "brněnštinou" a svěřil se s tvrzením své kamarádky, že prý jeho písně jsou z 98% o smrti. Poté se chvilku zamyslel a potvrdil to. Do programu však zařadil i lehkovážnou písničku Bicykle, či vtipnou píseň o tom, že ho všichni opustili, ale jediná tchýně ho opustit nechce… Výjimka ale jen potvrdila pravidlo. Opravdu od něho zazněla především prožitá blues, kterým posluchač věří. Pomalu se mezi písněmi začal projevovat i Ivo Cicvárek s komentáři k vlastním písním. Jirka Svítek po celou dobu koncertu nábožně mlčel a kde nehrál, občas opíral své čelo o klarinet. Ve vlnách přicházela sóla, která startoval Streichl dunivým výkřikem. Muzikanti působili ještě více sehraně a vzduchem už ani jednou před písní neprolétla hláška o tónině. Vše bylo ještě jasnější a na hráčích bylo vidět, že si to náležitě užívají. V Experimentálním studiu v Liberci jsem nikdy předtím nebyl, ale líbil se mi prostor impozantní historické budovy a akustika sálu.

Z poslední akce šňůry prý měli její aktéři a organizátoři trochu strach, hlavně co se týče počtu diváků. Nakonec to ale byla právě Lomnice, kde diváci Jamajz svým počtem nejvíc potěšili a vytvořili tu pravou atmosféru. Především v závěru nechtěli muzikanty vůbec pustit z jeviště a vytleskávali další písně. Rockový klub AION je spíše místem pro punkové či rockové nářezy a tomu odpovídá i stav zvukové aparatury, ale hudba tam nakonec asi díky ostřílenému zvukaři zněla dobře. Překvapivě i podzemní prostor klubu se pěkně hodil ke Streichlovu blues více než kavárenská stylizovanost pražské Carpe diem. Hudební žánry se už měnily s naprostou samozřejmostí, muzikanti byli ještě odvážnější v sólech a celý koncert měl tu správnou gradaci. Skoro na úplný konec si ostravský bard ještě vystřihnul svou krátkou samostatnou rozlučku na harmoniku a poděkoval divákům. Byla to i pěkná tečka za prvním turné blues-folk-jazz-šansonových Jamajz.

Po třetím závěrečném koncertu jsem přesvědčen, že vznikl nový projekt, který stojí za to slyšet. Ačkoliv asi bude vystoupení Jamajzu jako šafránu, slibuje kvalitní hudební zážitek. Nejbližší příležitost si je poslechnout bude na jubilejní dvacáté Zahradě, a to na zámecké scéně - buď na koncertě Textové dílny (4.7.) anebo snad i v samostatném recitálu či jako součást vystoupení Pepy Streichla (5.7.). Blíží se také koncerty k významnému Streichlovu jubileu. Na této velké koncertní oslavě bluesmanových 60. narozenin (např. 24.9. v Ostravě v klubu Parník - koncert PEPA SOBĚ), Jamajz také určitě zahraje. Kosmonaut


Weby:
Pepa Streichl - www.streichl.cz
Ivo Cicvárek - www.oko.webz.cz
Lada Šimíčková - www.bandzone.cz/ladahiclova
Jirka Svítek - www.svitky.wz.cz