Cosmo Eseje

Šostakovič- esej- Rozpor

28. listopadu 2006 v 22:58 | Kosmonaut
Předmluva
Chci se věnovat životu a dílu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče [1906-1975]. Chci přiblížit tuto významnou, ale rozporuplnou osobnost světové hudby. Má práce je koncipována do několika částí, které se budou navzájem myšlenkově prolínat. Po stručném životopise se chci krátce věnovat jeho dílu, které je pochopitelně hlavním důvodem zájmu o Šostakoviče. Za výčtem děl následuje hudební rozbor jeho slavné VII. symfonie C-dur, tzv. Leningradské, u které chci začít pomalu odkrývat hlavní téma svého pojednání. Je jím rozpor mezi nesporným hudebním géniem umělce a jeho skutečnou osobností, která je pevně spjata s jeho činy a historickou zkušeností ruského národa. Skutečná osobnost skladatele je, i přes četné údaje a prameny, těžce odhalitelná a to i kvůli protimluvě jednotlivých záznamů. Zjednodušeně by se dalo říct, že život Šostakoviče je fascinujícím příběhem, který však vyvolává otázku, bylo-li jeho pozdější mravní selhání způsobeno změnou v politickém přesvědčení nebo strachem o jeho rodinu? Ocitl se v rozporu mezi tím, jak politicky vystupoval, a tím, co si myslel? Máme oddělovat jeho nadčasové hudební poselství od chyb, kterých se dopustil?
Úvod
Od smrti Šostakoviče uplynulo 31 let a pořád není jasné, do jaké míry byl Šostakovič obětí režimu, pod kterým celý život trpěl, či osobou, která po počátečním odporu přijala pozici talentovaného podřízeného, jenž těží z jeho přívětivosti možnost spokojenějšího života za cenu, že sám před svým svědomím neobstojí a stává se pevnou součástí soukolí, které ho zároveň drtí.
1.1. Krátce o životě
V dětství jsem žádnou zvláštní lásku k hudbě neprojevoval. Neobjevovalo se to, co u jiných skladatelů. Nepřikrádal jsem ve třech letech ke dveřím, abych poslouchal hudbu, a když už jsem ji i slyšel, spal jsem potom stejně pokojně jako předchozí noc. Hudbě se u nás věnovala matka… Vášnivě. Dokonce ji i studovala… No a potom toho musela kvůli nám dětem nechat. Otec měl hudbu také rád, ale nijak zvlášť se jí nezabýval, i když zpíval různé romance za matčina doprovodu. Matka u nás zavedla zásadu: jakmile jsi dovršil devátý rok, sedni si ke klavíru. Tak to bylo s mými oběma sestrami, tak to bylo také se mnou. První rokem nás všechny učila sama. Učení nám šlo dobře. A já jsem si hudbu a klavír zamiloval. (Šostakovič 1987: str. 86)
Narodil se 25. září 1906 v spokojené atmosféře intelektuální rodiny chemického inženýra. První muzikantské krůčky absolvoval Šostakovič díky své vzdělané matce. Z jejich třech dětí byl hudebně nejnadanější právě Dmitrij, který byl již ve 13 letech přijat na petrohradskou konzervatoř. Jako hlavní obor studoval klavír (u A. A. Rozanové a L. V. Nikolajeva) a k tomu ještě skladbu (u N. Sokolova, později u M. O. Steinberga). Jeho absolventskou prací se stala jeho 1. symfonie. Skladba měla ohromný úspěch a rozletěla se ihned po světových podiích. Skladateli bylo pouhých devatenáct let. Po ukončení klavírního oddělení si začal přivydělávat vystupováním se svými klavírními improvizacemi v sálech kin, kde doprovázel němé filmy. Tato zkušenost mu v budoucnu pomohla při komponování filmové hudby. Byl brilantní ve své hře na klavír a i zde měl velké ambice. V roce 1927 získal ocenění na prestižní Chopinově soutěži ve Varšavě. Jeho hra byla nervní, plná energie a vždy plně sloužila myšlence díla. Okázalá virtuozita mu byla cizí. Kromě interpretační činnosti především komponoval. Též pedagogicky působil na konzervatořích v Leningradě (1937-1941) a v Moskvě (1945-1948). Zemřel 9. srpna 1975 v Moskvě. Zanechal po sobě významné a rozsáhlé dílo. Právem ho řadíme mezi nejvýznamnější skladatele hudby 20. století, kteří zanechali výrazný otisk svého hudebního génia.
1.2. Souhrn díla
Stručný výpis děl: 15 symfonií, dvojice klavírních, houslových a violoncellových koncertů, velké množství scénické a filmové hudby (přes 40 titulů), suity z těch to děl, 2 opery (Nos a Kateřina Izmajlová), 3 balety (Zlatý věk, Šroub a Světlý potok), řada příležitostných orchestrálních skladeb (nejznámější slavnostní ouvertura), skladby klavírní- nejdůležitější řada 24 preludií a fug, opereta Moskva-Čerjomušky, komorní skladby (mj. 15 smyčcových kvartet) kantáty a tzv. oratorium (Píseň o lesích), písně, sbory a hudba vokálního masového typu.
Chronologický seřazený seznam díla:
Kvůli orientaci uvádím přesně chronologicky seřazený výčet děl autorova:
· I. symfonie f-moll
· II. symfonie H-dru "Věnování Říjnu"
· III. symfonie Es-dur "Prvomájová"
· I. klavírní koncert c-moll
· IV. symfonie c-moll
· V. symfonie d-moll
· VI. symfonie h-moll
· VII. symfonie C-dur "Leningradská"
· VIII. symfonie c-moll
· IX. symfonie Es-dur
· I. houslový koncert a-moll
· X. symfonie a-moll
· II. klavírní koncert F-dur
· XI. symfonie g-moll "Rok 1905"
· I. violoncellový koncert Es-dur
· XII. symfonie d-moll "Rok 1917"
· XIII. symfonie b-moll
· II. violoncellový koncert
· II. houslový koncert
· XIV. symfonie
· XV. symfonie
Zdroj: Schnierer, Miloš- Svět orchestru 20. století . Brno, AV ČR, 1998, s. 250-292
1.3. Šostakovičova VII. symfonie C-dur, Leningradská
Ve dnech obrany Leningradu jsem začal komponovat 7. symfonii. První větu jsem dopsal 3. září, druhou 17. září a třetí 29. září. Nyní dokončuji čtvrtou, poslední větu. Nikdy jsem netvořil tak rychle jako teď. Večernaja Moskva, 8. října 1941 (Šostakovič 1987: str. 92)
Nejznámější Šostakovičova symfonie vznikla v hitlerovskými vojsky obleženém Leningradě roku 1942.
Umělec nabízí své služby armádě. Kvůli zdravotnímu stavu je odmítnut. Demonstrativně neopouští těžce zkoušené město. Dál vyučuje na konzervatoři a po večerech komponuje. Fronta je vzdálena jen několik kilometrů. Dílo má premiéru v Kujbyševě 5. března 1942, kam se musí autor na příkaz evakuovat. Legendární je však koncertní provedení symfonie přímo ve městě, které ji dalo jméno. Rozezní se zde 9. srpna 1942. Provedena je narychlo sestaveným orchestrem, v den, na který bylo Hitlerem naplánováno dobytí města. První zahraniční uvedení se uskutečnilo ještě téhož roku 19. července v New Yorku za rozhlasového přenosu všemi stanicemi Spojených států. "Leningradská" byla v tísnivé atmosféře světové války pochopitelně neobyčejně vstřícně vnímána a vynesla Šostakovičovi po celém kulturním světě neotřesitelnou autoritu.
Při psaní díla počítal skladatel s programními názvy jednotlivých vět, ale nakonec preferoval obvyklé označení temp a přednesu. Drtící hrůza válečného pochodu v crescendu se stala proslulou a přibližuje fascinovaným posluchačům trýznivé imprese z ohrožení Sovětského svazu po vpádu nacistických vojsk.
Má čtyři části:
  1. Allegretto - rychleji 25:25
  2. Moderato (poco allegretto)- mírně (poněkud rychleji) 10:24
  3. Adagio- pomalu 18:00
  4. Allegro non troppo - vesele, rychle 16:24
1.4. Rozpor
Naše překrásné město Leningrad prožívá dnes, v těžkých dnech války, nebývalé vzepětí a vlastenectví. Zavilý nepřítel lidstva- smečka hitlerovských lupičů- se jej pokouší připravit o svobodu štěstí a radost. Ale snahy těchto zlosynů jsou marné. Leningraďané, mladí a staří, překypují odhodláním věnovat všechny své síly, veškerou svou energii, všechny své zkušenosti na obranu Leninova velkého města… Večernaja Moskva, 8. října 1941 (Šostakovič 1987: str. 91) Takto emotivně se umělec angažoval. Obraz hrdiny, jenž je duší a mluvčím těžce zkoušeného národa, se zdá dokonalým. O to větším překvapením může působit další následující zjištění, které staví ono proklamativní poselství do roviny chtěné propagandy, která byla vytvořena někým jiným než samotným skladatelem.
V roce 1979 zveřejnil ruský muzikolog Salomon Volkov v New Yorku Šostakovičovy paměti s názvem Testimony (Svědectví). Vše se zdá najednou trochu jinak. Skladatel, jenž si na příštím editorovi vymínil slib, že texty zveřejní až po jeho smrti, se tu vyznává: "Slyšel jsem tolik nesmyslů o své Sedmé a Osmé symfonii… Je zábavné, jakou životnost mají tyto hlouposti… Vše, co bylo o těchto symfoniích napsáno v prvních dnech, se bez jakékoli změny opakuje až dosud… Vlastně nemám nic proti tomu, aby se Sedmé říkalo Leningradská, ale ta skladba není o Leningradu za blokády, je o Leningradu, jejž zničil Stalin, a Hitler již jen dorazil… Sedmou symfonii jsem plánoval již před válkou, a proto tedy jednoduše nemůže být nahlížena jako bezprostřední reakce na hitlerovský útok. "Téma invaze" nemá s útokem nic společného. Měl jsem na mysli jiné nepřátele humanity, když jsem ono téma psal… Nekonečně soucítím s těmi, kteří zahynuli za Hitlera, neméně bolestivé jsou však vzpomínky na ty, kteří zemřeli na Stalinův rozkaz."
Volkov v předmluvě argumentuje i Šostakovičovým stylem práce: skladbu byl schopen napsat velice rychle (a často hned do partitury!), ale teprve tehdy, když si byl ujasnil její tvar do nejmenších detailů předtím v hlavě. To, že slavný "nacistický pochod" s "motivem nepřítele" byl výsledkem následné stalinistické propagandy, dokládá vzpomínkou tehdejšího Šostakovičova přítele Jevgenije Mravinského: "Když jsem slyšel v roce 1942 v rozhlase pochod ze Sedmé, měl jsem za to, že skladatel vytvořil univerzální obraz stupidity a naprostého nevkusu." Chtěl-li by Šostakovič uplatnit své všudypřítomné truchlivé emoce á la rekviem v hudbě mající zobrazit sovětskou přítomnost, se zlou by se potázal: předválečný čas s hladomorem a miliony nevinných obětí "čistek" byl nyní oficiální propagandou líčen jako radostná idyla: válka Šostakovičovi, a hlavně jeho novému dílu paradoxně prospěla, uvažuje Volkov. (text bookletu CD Šostakovič - Symphony No. 7, "Leningrad" 2004)
Na začátku jsem psal o tom, že "mlha" kolem skladatelova pravého obrazu je vytvořena především dostupnými prameny. S nejasnostmi se setkáváme při samotných novinových článcích aktivně píšícího Šostakoviče, které byly shrnuty v knize O době a o sobě (Praha, nakladatelství Supraphon, 1987). Má se za to, že některé články vůbec umělec nenapsal. Hlavním oponentem jejich pravosti je právě kniha Testimony, Je to svědectví Šostakoviče, které sepsal hudební vědec Salomonem Volkovem. A právě toto dílo je provázeno ostrými diskuzemi o jeho pravosti. Podrobně se tomu to problému věnuje článek Plná hlava Šostakoviče. (Opus musicum,2000, č. 6 s. 72-76) od Jana Špačka.
Co následovalo? Po konci války byla od Šostakoviče očekávána mohutná symfonie na oslavu vítězství. Téměř šokem byla premiéra rozměrem nevelké 9. symfonie, skladby plné prosté lidské radosti, ale také plné ironických šklebů. Jen krátká věta s fagotovým sólem připomínala, že svět prošel martyriem děsivé války.
Počátkem roku 1948 vyšlo v Sovětském svazu politické usnesení, později známé jako Ždanovovy teze, které opět kritizovalo řadu sovětských skladatelů za formalismus, protilidovost, atd. Nechyběl mezi nimi s Prokofjevem, Chačaturjanem a dalšími ani Šostakovič. Jeho 8. symfonie - obraz lidské duše ničené mašinérií války, 9. symfonie a jiné skladby byly opět "na indexu". Abychom si udělali obraz o důsledcích takovýchto kritik, připomeňme vyprávění skladatelova syna Maxima o tom, jak jim přišel dav vymlátit okna od bytu a chtěl se vypořádat s tím buržoazním formalistou. Tentokrát vytvořil skladatel odpovědí několik: Oratorium Píseň o lesích, které se pak stalo vzorovou skladbou socialistického realismu. Oratoriu protikladné tragicky laděné symfonické skladby Houslový koncert č. 1 a 10. symfonie byly provedeny až po Stalinově smrti a obě potvrdily vrcholné umělecké mistrovství svého tvůrce. V té době také inspirován pobytem na bachovské soutěži v Lipsku vytvořil 24 preludií a fug pro klavír. Tento do čistě uměleckého světa ponořený cyklus opřený o "věčné hodnoty umění" lze také považovat za určitý druh odpovědi na kritiky nekompetentních politiků.
V roce 1948 po ostré kritici na dubnovém sjezdu Svazu sovětských skladatelů se proti absurdní kritice neohradil (jako třeba Prokofjev, který jednání opustil) a přijal ji. " Vždycky jsem naslouchal kritice, naslouchám i teď a budu naslouchat i nadále. A vyzývám naše hudební organizace k širokému a všestrannému rozvinutí kritiky a sebekritiky." Tím to veřejným prohlášením se začne rozvíjet jeho politická angažovanost. Píše politické články a účastní se kongresů. Na jednom z nich označí svého krajana Stravinského, jednoho z největších hudebníků 20. století za člověka jenž "zradil svou rodnou zem a oddělil se od svého národa tím, že se připojil k táboru reakčních moderních umělců". S člověka, který byl často kritizován, se stává ideový mluvčí, který je politicky aktivnější než ostatní sovětští umělci. V roce 1953 umírá Stalin. Ani diktátorova smrt a památný XX. Sjezd KSSS nemění Šostakovičovu pro režimní nadšení. Obdrží titul národního umělce SSSR (1954) , v roce 1960 dosáhne přijetí za kandidáta ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a později i schválí vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tyto doložitelná fakta zanechávají černý stín na umělcově minulosti a nutí nás dívat se na Šostakoviče jako člověka, který zradil.
Avšak za deset let poté, co Šostakovič zemřel, byly objeveny exempláře malé komorní kantáty s názvem Rajok. Jedná se o satirickou scénku, která paroduje vystoupení tehdejších funkcionářů s jejich hloupostí. Kantáta se prý tajně hrávala na přátelských sešlostech. Jedná se bezesporu o nejútočnější ze skladatelových "odpovědí na kritiku". Je třeba však také říci, že Rajok je konkrétní situací inspirovaná příležitostná skladba, jejíž umělecké vyznění se nedá srovnávat s ostatní Šostakovičovou tvorbou.
1.5. Závěr
Na začátku jsem si položil otázku jestli máme oddělovat jeho nadčasové hudební poselství od vykonaných chyb. Po studiu problému a hlavně intenzivního poslechu některých jeho dokonalých symfonií, věřím, že ano. V Šostakovičův morální prospěch hovoří zmíněné paměti Svědectví a hlavně tvrzení Šostakovičových blízkých o tom, že byl zásadní rozpor mezi jeho oficiálním obrazem, a tím, v co skutečně věřil. Jeho skutečný charakter a myšlenky však nadále zůstávají neověřitelným tajemstvím.
Autor: Michal Šimíček

Esej: Reklama- fenomén mocného klamu

28. listopadu 2006 v 22:43 | Kosmonaut
1.1. Úvod
Pokusím popsat a analyzovat fenomén, který zasahuje do života nás všech. Fenomén, který proniká naším životem více než jsme si schopni připustit. Reklama nás provází na každém kroku. Je jen málo míst kde se jí lze vyhnout. Snahou reklamních společností je dostat k nám reklamu, prostřednictvím billbordů, plakátů, letáků aj. , co nejblíže. Je to pochopitelné, protože jsou za to placeni. Nikde se jim to nedaří více jako pomocí televizní obrazovky.
I zarytý intelektuál (modelový příklad člověka schopného relativně vysoké mentální obrany) sledující zajimavý film, který nejspíše chybou, vysílá komerční stanice, vidí cca 20 minut reklamy, která tvoří bezmála ¼ vysílací délky pořadu. Z extrémního příkladu přejdeme na průměrného obyvatele ČR staršího patnácti let, který v průměru stráví u televizní obrazovky tři a čtvr hodiny denně, děti od čtyř do čtrnácti let dvě hodiny. Z důvodu největší progresivity a dostupnosti omezím svůj záběr na reklamu televizní a pokusím se zodpovědět základní otázky dané problematiky.


Základní otázky tématu
Z historického hlediska, v našich podmínkách, je reklama v podstatě něčím novým, protože mnoholetá realita totality byla spíše ve znamení propagandy. Jaké jsou tedy rozdíly mezi těmi to dvěma pojmy, které jsou chápány odlišně, ale nabízejí se ke srovnání? Je reklama ze své podstaty klamavá či přímo lživá? Jaké mechanismy využívá? Jak nás ovlivňuje a jak jsme schopni se jí bránit?

Základní definice pojmů
Definice u hesla reklama ve slovnících cizích slov se v zásadě schodují na tomto: reklama= ovlivňování spotřebitele s cílem vyvolat jeho zájem o koupi. A propaganda je veřejné šíření myšlenek, názorů s cílem získat přívržence.

1.2. Propagace versus propaganda
V historické skutečnosti naší společnosti vyplýval zajímavý jev. Pokud se k nám dostali informace ze svobodného světa o vlivu reklamy na život, bylo to jistě chápano jako něco málo pochopitelného. Každodení život v totalitním systému, který byl přímo postaven na lžích a bezostyšných heslech o fungování státu, se proti problému, že bezmyšlenkovitě kupuji zboží, které vlastně nepotřebuji, zdál asi pro občany ČSSR jako málo pochopitelný.
Ve srovnání propagace a propagandy však vyvstávájí zajímavé rozdíly. Rozpoznat lživost něčeho vynuceného, esteticky nechutného a intelektuálně prázdného, jako byla komunistická propaganda, nebylo těžké. Stačilo si udržet- historické podvědomí a zdravý rozum. U propagace je toto rozpoznání horší. Místo vnucování nabízí a to ke všemu na pohled lákavé vyhlídky a předměty, způsobem intelektuálně refinovaným. Lže nám tedy reklama?

1.3. Klamy reklamy- řeč reklamy
Reklama televizní k nám v zásadě hovoří 3 různýmy způsoby:
  • Imperativem
  1. Patří k základnímu monologu reklamy.
  2. Např. "Kupte si tento prací prášek."
  3. Tomu to tónu se bráníme neposlušností.
  • Implikací
  1. jestliže …, pak…
  2. vypovídá o budoucnost
  3. Např. "Když si koupíte tento prací prášek, budete šťastní!"
  4. Bráníme se tím, že čekáme na zkušenosti jiných nakupujících.
  • Sugestivní otázky
  1. Např. v reklamě na auto: "Chcete jezdit bezpečně."
Všechny tyto způsoby jsou slovně vypilovány do dokonalosti a obvykle k Vám promlouvájí sametovým hlasem či velkými písmeny přes celou obrazovku.

Dále existují tzv. "tesovatelná tvrzení", které též reklama hojně využívá. U předchozí skupiny je těžké dokázat klam, lze však ano.
Např. Prací prašek X je nejlepší. - tvrzení je netestovatelné, dokud není řečeno, v jakých parametrech se má srovnání provést.
Např. Prací prašek X je lepší než Y. - tvrzení postavená na nepříznivém srovnání s jinou značkou je dokonce v některých zemí zakázáno.
V těchto případech můžete tzv. chytit reklamu za slovo. I z těchto příkladů usuzuji, že reklama je spíše klamavá než lživá a ve srovnání s propagandou ji lze elementárně odhalit či se jí bránit. Vyžaduje to však rozum, mírnou nedůvěru a také pochopení toho, že většina reklam nám sugeruje výhodnost koupě pouze na základě srovnání cen. Je na nás, abychom si dokázali názorně představit, co taková koupě s sebou ještě dalšího přináší.
1.4 Manipulace
Manipulace v médiích nemá většinou charakter dezinformace, spíše jde o formování diváka. Tvůrci reklam chtějí jen vzbudit zájem o výrobek. Nemusí nutně kupujícího formovat. Může být náročné otravovat informacemi, o ktere lidé nestoji, aby v nich byly vzbuzeny potřeby, které nemají. Lze to však provést vcelku jednoduše. Je zajímavé např. kolik špatných celovečerních filmů, které jdou do celosvětové distribuce, dosáhne obrovských tržeb. Recenzenti film odsuzují, diváci mluví o zklamámí, ale kina nejsou prázdná. Proudí do nich davy, které jsou vybuzené drtivou kampaní distributora. Bez ohledu na obsah filmu je jasný podtext celé reklamy: "Ten film prostě musíte vidět!". Otázka kvality jde v propagaci stranou. Tohle se např. stalo u vysloveně špatného filmu"Šifra mistra Leonarda"/USA, 2006/. Lidé věděli, že tento film je špatný, přesto se byli přesvědčit. Reklama vytvořila fenomén, který se rozpadl hned po jeho shlédnutí.
Zajímavým sociologickým obrazem, manipulační hříčkou a do jisté míry i ukazatelem skrytých mechanismů, byl celovečerní film "ČESKÝ SEN" / Česko, 2004/
Dokument, který sám sebe označoval za první českou filmovou reality show, byl o promyšlené reklamní manipulaci s hypepermarketem, který neexistoval. Tvůrci projektu, Vít Klusák a Filip Remunda, objednali u jedné z největších reklamních agentur propagaci neexistujícího produktu - hypermarketu. Pak už jen s kamerou sledovali, jak se dnes vyrábí důvěryhodná reklama, jež nemusí být sebeméně podložena skutečností. Zábavný i znepokojivý film zblízka pozoruje reklamní profesionály, režiséry, psychology, analytiky, české celebrity, ředitele hypermarketu i zákazníky. Výsledkem jejich projektu bylo to, že 31. května 2003, v den kdy avizovali otevření neexistující hypermarketu, bylo na parkovišti v pražských Letňanech více jak 3000 nedočkavých lidí. Z reproduktorů zazní reklamní hymna ČESKÉHO SNU, manažeři obchodního domu /tvůrci filmu/ přestřihují slavnostně pásku a dav se dává do pohybu. Posledních 300m k němu někteří lidé dokonce netrpělivě běží. Hypermarket, ke kterému doběhli, je však jen velká filmová kulisa. Tento akční závěr dokumentu může být metaforou pro poučení z celého systému, který je na nás promyšleně nalíčen. Nesmíme uváznout v jeho sítích. Je potřeba si především uvědomit své potřeby a získat schopnost důkladnějšího rozlišovaní nabízeného.
Manipulace je dle mého názoru přítomna i v současných reklamních kampaních českých firem. Její množství či dopady si však netroufám odhadnout.

1.5. Závěr
Reklama se stává mechanismem sociální kontroly- reguluje přístup do formálních i neformálních institucí, životní styl (oblečení, strava aj.), hladinu výdajů, místa bydliště, trávení volného času atd.
Televizní reklama se v nás pokouší vyvolat určitý myšlenkový proces a zároveň zabránit tomu, abychom si jej uvědomili, protože pak bychom se mohli vůči němu distancovat. Distancování je asi nejdůležitějším prostředkem v pomyslném boji proti televizní reklamě. Vypnutí, přepnutí a celková kontrola sebe samotného, spojená s moderními možnostmi (program, který zatemní obrazovku v době vysílání reklamy), poskytuje možnost vymanění.
V budoucnu se určitě objeví rafinovanější způsoby přenosu reklam a to až přímo do příjemcova mozku. Zatím to je jen prvek sci-fi, ale jednoduše představitelný, zvláště po schválení mozkového čipu jako komunikačního prostředku, který je uživateli implantován do hlavy. V současné době je reklama z řady věcí které diktují a je také příčinou i důsledkem konformity.

1.5. Literatura:

1. Možný, I.: Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života, Nakladatelství Portál, Praha 2002
2. Blažek, B. : Tváří tvář obrazovce, Sociologické Nakladatelství, Praha 1995


Obsah:
1.1. Úvod
1.2. Propagace versus propaganda
1.3. Klamy reklamy- řeč reklamy
1.4. Závěr
1.5. Literatura
Autor: Michal Šimíček

Art deco

23. září 2006 v 17:00 | Kosmonaut
Art Deco
Art Deco was a popular design movement from 1910 until 1939, affecting the decorative arts such as architecture, interior design, and industrial design, as well as the visual arts such as fashion, painting, the graphic arts, and film. This movement was a union of many different styles and movements of the early 20th century, including Constructionism, Cubism, Modernism, Bauhaus, Art Nouveau, and Futurism. It was most popular during the 1920s. Many design movements have political or philosophical roots, but Art Deco was purely decorative. The term Art Deco comes from the 1925 design exhibition in Paris. Art Deco is characterized also by use of materials such as aluminium, stainless steel, lacquer, inlaid wood etc.
What characterizes Art Deco design in architecture? Geometric patterns, surface ornaments and exotic materials. Art deco skyscrapers in New York are monuments to the technology and financial power of the period.
One of the most beautiful skycrapers is The Empire State Building and I´m going to talk about it.
The Empire State Building
The Empire State Building, finished in 1932, ended the era of Art Deco skyscrapers.
Its structure resembles the Egyptian and Aztec pyramids. It was declared by the American Society of Civil Engineers to be one of the Seven Wonders of the Modern World. Its designers were Shreve, Lamb and Harmon. The Empire State was the nickname of New York State. Since the World Trade Center was destroyed in the September 11, 2001 attacks, it is again the tallest building in New York City. It is the second tallest building in the United States after the Sears Tower in Chicago.
Statistics of The Empire State Building
The tower rises to 381 m and it has 102 floors. It was the first building to have more than 100 floors. The building weighs about 330,000 metric tonnes. The building has 6,500 windows, 73 elevators and 1,860 steps to the top floor. Total floor area: 200,000 m²= square metres. The Empire State Building is located at 350 Fifth Avenue between 33rd and 34th Street, in Midtown Manhattan.
The building has one of the most popular outdoor observatories in the world, having been visited by over 110 million people. This observatory offers impressive 360-degree views of the city. It is locatedonon the 86 th floor.
Other buildings in style of Art deco are for example: The Chrysler Building, Boston Avenue Methodist Church, Carbide & Carbon Building, Fisher Building
Art Deco was the product of the period between the two world wars, the age of industrial revolution, woman emancipation , commerce and also depression. It was elegant, decorative and beautiful.
Autor: Michal Šimíček

Esej: Lze demokracii vyvážet?

4. září 2006 v 23:26 | Kosmonaut
Hned na začátku si bych chtěl položit otázku trochu jinak, tedy ne jestli lze demokracii vyvážet=prosazovat násilím, ale jestli ji chceme prosazovat násilím!
Historický vývoj nám dokázal, že za demokracii je nutné bojovat. Tedy potažmo používat stejné prostředky jako nepřítel ( např. nálety, zabíjení, propagandu /proti nedemokratickému nepříteli, abychom utužili odhodlání lidí a dokázali jim proti čemu je potřeba bojovat/ atd.)
A pokud-li chceme vyhrát, musíme bojovat se stejnou razancí jako on. Jediný rozdíl je v ideálech, které každá strana zastává. Teď mám na mysli především příklad 2. světové války.
Můžou ale ideály obhájit zvěrstva, která pácháme, pokud za ně považujeme i zabíjení, tedy věc která se příčí humanitní a demokratické podstatě? Dokáže se takový rozum a duše, humanitního člověka, srovnat např. s nálety na civilní města v týlu nepřítele nebo zničení obrovských lokací jadernou bombou ( viz Nagasaki a Hirošima)?
Je to paradox, na který si lidstvo odpovědělo kladně. Tedy pokud-li chceme žít v demokratickém světě, musíme eliminovat ty, kteří toto vědomě porušují a pokud smír nejde učinit dohodou ( což je příklad právě 2. svět. války) i vědomě vraždit a zabíjet. Tohle čestného člověka staví do velmi schizofrenií situace, ze které se nedá vyváznout se zdravou myslí, protože se jedná právě o schizofrenii, "nemoc z rozhodnutí" kam se přiklonit, Tento spor chtě-nechtě řešíme, vždy po určité době vývoje lidstva a snad není nikdo takový kdo by si myslel, že by tento spor přestal existovat= tedy společnost lidí by se stala vyváženým, svobodným a všechna práva respektujícím celkem.
Počáteční nutný úvod, nám definoval hlavní paradox celého tématu: tedy demokracii prosazovanou násilím.
Toto téma by samo osobě mohlo být obsahem stovek knih a myslím si, že jednoznačně pravdivé odpovědi bychom se nedobrali. Ale pokud přistoupíme právě na důkaz řešení
2. světové války, musím znovu zdůraznit, že lidstvo se rozhodlo: Demokracie bojuje proti násilí a nesvobodě X násilím a ideály.
Teď ovšem nastává hlavní kámen úrazu a to z neužitelnost této myšlenky ve svůj prospěch.
A tak můžeme konečně řešit přesně položenou otázku a potažmo aktuální situaci, kterou máte jistě všichni na mysli. Dovolím si spojit otázku a situaci: Má tedy USA právo vyvážet do Iráku demokracii násilím?
V této přetransformované větě se skrývají dvě klíčová slovíčka a jedno slovní spojení. Jsou to: demokracie násilím, vyvážet a právo.
Teď k jejich obsahu:
demokracie násilím= již jsme řešili v předcházejícím čase
vyvážet= Proč by USA nemohla něco ( demokracii) vyvážet? Dělá to tak ze vším: se značkovým oblečením, kulturou (tedy hudbou, filmem, ikonami pop-kultury atd.) i nechutným jídlem z řetězců svých prodejen rychlého občerstvení ( Mc´ Donald, KFC atd.).
Otázka tedy stojí jinak a to na jediném faktu a slovíčku. Má USA, nebo někdo jiný, na takové to vyvážení právo.
právo= její pocit, že má právo, je dán také pocitem dominantním velmoci, schopností kontrolovat obrovské prostředky, které může využít, ale i historickým vývojem ( viz výše zmiňovaná 2. svět. válka, která mi umožnila dát vše do širšího kontextu).
Náš pocit, že naopak nemá, je dán neprůhledností jejich cílů. Konkrétní příklad: na začátku bylo jasně stanoveno, že rozhodnutí o přítomnosti USA v Iráku a řešení situace přímým konfliktem, je dáno podezřením o držení zbraní hromadného ničení na tomto území. Jelikož se tato domněnka neprokázala, začalo se teprve potom hovořit o ideálech a nutnosti svržení nedemokratického režimu. Bohužel četnost toho to prohlášení se množí a stupňují čím více se blíží prezidentské volby, tedy možnost opětovného zvolení G. Bushe. Nevyřešená také stále zůstává otázka možnosti vedení konfliktu za cílem USA dostat pod svou kontrolu výnosná ropná pole, protože zatím USA důrazně tato obvinění nevyvrátila patřičným důkazem
( existuje-li takový) .
Je ale bez diskuzí, že režim Sadáma Husajna byl nehumánní a krutý.
Bylo by též neúplné, kdybych se nevyjádřil k aféře mučení iráckých vězňů vojáky amerických jednotek:
Je právě důkazem přítomnosti demokracie, že tyto konkrétní odhalení lidé (příslušníci) byli už souzeni a odsouzeni a to nejen soudy, ale i širokou světovou veřejností. S tím to se právě nesetkáme třeba v některých islámských zemí, kde mučení zajatců je ponecháno bez odsouzení, ba naopak je žádoucí.
To, že my žijeme v systému, který k tomuto potrestání a odsouzení dává předpoklady
a vybízí, je dobré, protože to nás opravňuje se domnívat, že demokracie má smysl a je nutné si za ní stát.
Závěr: z mých úvah v této práci pro mě tedy vyplývá, že v tomto konkrétním případě USA právo "vyvážet" demokracii do Iráku nemělo. Neznamená to však, že mé rozhodnutí je všeplatné na další podobné situace. Tuto otázku nelze generalizovat.
Mé jasné rozhodnutí, po úvaze, způsobila neprůhlednost cíle USA v Iráku a též porušení mezinárodních dohod demokratických států, které nelze obejít, ztratila se tím podstata cíle, který byl uváděn jako prioritní.
 
 

Reklama