Cosmo Recenze

Stíný horkého léta - recenze

21. června 2009 v 22:42 | Kosmonaut
Stíny horkého léta

Drama / Válečný
Československo, 1977, 99 min



Režie: František Vláčil
Námět: Jiří Křižan
Scénář: Jiří Křižan
Kamera: Ivan Šlapeta
Hudba: Zdeněk Liška
Hrají:
Juraj Kukura / Ondřej Baran
Marta Vančurová / Tereza Baranová
Gustáv Valach / doktor
Robert Lischke / Lukáš
Karel Chromík / poručík
Zdeněk Kutil / "Starý"
Jiří Bartoška / "Bělovlasý"
Augustín Kubán / "Lysý"
Gustav Opočenský / raněný
Ilja Prachař / velitel SNB
Michal Ladižinský / opilec
L´udovít Kroner/ hostinský
Milan Šulc / obchodník
Václav Babka / role neurčena
Andrea Kratochvílová / role neurčena


1.1. Úvod

Režisér František Vláčil (19.2. 1924 - 27.1.1999) natočil Stíny horkého léta /1977/ jako svůj sedmý celovečerní film a jako druhý po vynucené pauze v období normalizace, kdy se věnoval tvorbě dokumentů (Město v bílém /1972/; Karlovarské promenády /1973/; Praha secesní /1974/). Toto drama, odehrávající se za horkého léta roku 1947 v Beskydech, vzniklo z námětu a scénáře Jiřího Křižana. Po stěžejních Vláčilových filmech, odehrávajících se ve středověku Markéta Lazarová /1967/ či Údolí včel /1967/ nebo snímku Ďáblova past /1961/, jehož děj je umístěn do poloviny 18. století, je tento příběh zasazen do nedávné minulosti a to do stejného období jako jeho film Adelheid /1969/. Válka už skončila, ale její následky stále ovlivňují přítomnost. To je hlavní prvek, který spojuje oba tyto filmy. V mé práci se chci věnovat Stínům horkého léta jako snímku, který dokáže diváka oslovit i po dvaatřiceti letech od natočení, protože zaujme svou tísnivou atmosférou a pečlivým zpracováním.

1.2. Příběh
Děj se odehrává v beskydských horách. Na samotě zde hospodaří statkář Ondřej Baran. Žije zde se svou mladou ženou a dvěma dětmi. Z částečné izolace hospodářství se Baran dostává jen při nepříliš častých návštěvách města, kdy dokupuje důležité věci, které není schopen vyrobit či vypěstovat. Když se jednoho podvečera vrací z města, zjistí, že jeho statek přepadla skupinka ozbrojených Banderovců. Jeden z nich je raněn. Pod výhružkou vyvraždění rodiny se Baran musí vrátit do města a unést doktora, aby se o postřeleného postaral. Nároky částečně disciplinovaných, ale nebezpečných mužů se stále zvyšují. Statkář se i přesto dál snaží jejich požadavky splnit. Rodina a nepropuštěný lékař se ocitají ve složité situaci s nejistým koncem. V tísnivé atmosféře, za nesnesitelného horka, se pomalu vyhrocují vztahy mezi rukojmími a všeho schopnými vězniteli. Jeden z Banderovců se dokonce pokusí znásilnit Baranovu manželku. Ubíhají dny a statkář se pomalu smiřuje s tím, že pro záchranu rodiny bude muset udělat vše i třeba zemřít. Snaží se svému synovi vysvětlit práci na statku a podpořit ho v tom, aby se o něj dokázal postarat. Blíží se ohlášený den odchodu Banderovců, který má s největší pravděpodobností vyvrcholit zabitím členů rodiny jako nepohodlných svědků. Baran se odhodlává k zoufalému činu. Sám proti přesile ozbrojených zabijáků se jim, ve vypjatém nočním souboji, postaví a několik z nich zabije. Rodina je zachráněna, ale statkář je nakonec zastřelen.

1.3. Úvahy k filmu
Snímek je zajímavým hybridem a to hned v několika ohledech. Jedná se o drama, protože končí smrtí hlavního hrdiny. Pokud by efektní závěr dopadnul jinak, jednalo by se spíše o thriller (např. kdyby hrdina přežil). Příklon k dramatu podtrhují i vylidněné scény ve městě či úvodní záběry v hospodě, které působí divadelně. Do jisté míry je důkazem hybridu. V závěrečné akční scéně, kdy hrdina likviduje Banderovce, snímek odkazuje na žánr westernu. Tento noční boj je pečlivě natočen a precizně promyšlen do detailu. Záběry se vyznačují dobrou topografií pohybu hrdiny, i když i zde jsou přítomny nelogičnosti (např. zachození účinné zbraně; zázračné
rozsvícení v pokoji na neelektrifikovaném statku atd.). Další chyby obsahují dobové reálie. Snímek je přesně datován (léto 1947), ale neobsahuje důležité historické prvky (např. nákup za potravinové lístky atd.). Přesný dokument doby to tedy není, ale to je možná způsobeno dobou vzniku filmu (cenzura). Za normalizace musely být některé informace pominuty či eliminovány. Nejvíce zarážející je že vesničtí obyvatelé statku působí jako ryzí ateisté. Nemodlí se ani ve vypjatých okamžicích a na Baranově pohřbu není přítomen ani farář. Rozporuplné pocity vyvolává i samotná scéna statku, který je pečlivě uklizena a opravdu nevěrohodně čistá. Vymydleně působí i samotné postavy obyvatelů samoty.
Film je také prostý jakéhokoliv existencionalizmu. Vyhrocená situace se příliš neodráží na vztazích osob (rozdíl oproti Bergmanovi). Baran svým činem nechtěl bránit nějaké hodnoty, ale šlo mu "jen" o záchranu rodiny. Snímek nám celkově nedovoluje nahlédnout do myšlenek a postojů hrdiny. Proto někdy jeho jednání působí zvláštně.

1.4. Banderovci
Ve snímku vystupují postavy tzv. Banderovců. Byli to příslušníci teroristických oddílů Ukrajinské povstalecké armády, jež se zformovala v závěrečné fázi 2. světové války. Název banderovci je odvozen od jména velitele UPA Stepana Bandery. Útvary banderovců se skládaly převážně ze západoukrajinských nacionalistů a koncem války se k nim připojily i zbytky SS. V létě roku 1947 se stáhli na území východního a středního Slovenska s cílem přejít přes území ČSR do americké okupační zóny v Německu či Rakousku. Proti banderovcům byly však v létě a na podzim 1947 nasazeny jednotky československé armády, SNB a oddíly bývalých partyzánů (Akce B). Po několikatýdenních bojích byly hlavní síly banderovců rozptýleny a zlikvidovány. Jednotlivé banderovské skupiny se snažily přejít přes československé území ještě v následujících letech. Zdroj
Vláčil je ve svém snímku ztvárnil působivě. V jeho podání jde o organizovanou skupinku uniformovaných vrahů, která je schopna udělat cokoliv. Na druhé straně je však váže určitá forma vojenské disciplíny a respekt před jejich velitelem. Jsou zobrazeny realisticky. Za celý film prakticky nepromluví. Mezi sebou se domlouvají gesty a požadavky na statkáře se divák dozvídá jen prostřednictvím rozhovorů zajatých. Vláčil se tak elegantně vyhnul problémům s jazykovou bariérou mezi postavami. Do snímku se tím také dostal prvek věčné mlčenlivosti věznitelů, který působí efektně a podtrhuje tísnivou atmosféru příběhu. Zajímavostí je také výběr herců pro postavy Banderovců, protože nejsou zvoleny vyslovené prototypy zločinců a některé tváře snad působí i sympaticky (např J. Bartoška).

Autor: Michal Šimíček (psáno pro Masarykovu Univerzitu;předmět: Typologie filmové tvorby VIII. )

1.3. Filmografie: František Vláčil

1987 Mág

1985 Albert (TV film)

1984 Stín kapradiny

1983 Pasáček z doliny

1981 Hadí jed

1979 Koncert na konci léta

1977 Stíny horkého léta

1976 Dým bramborové natě

1969 Adelheid

1967 Marketa Lazarová
Údolí včel

1961 Ďáblova past

1960 Holubice

Recenze film: Vaterland- lovecký deník

4. září 2006 v 23:57 | Kosmonaut
Thriller
Česko, 2004, 100 min
Tvůrci:
Scénář a režie:
David Jařab
Kamera: Marek Jícha
Střih: Jan Daňhel
Zvuk: Daniel Němec
Architekt: Milan Popelka
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hrají
Karel Roden
Petr Forman
František Řehák
Vasil Fridrich
Dana Poláková
Marek Daniel
Roman Zach
José Calvalho Pacheco de Figueiredo
Júlio Martín da Fonesca
Oyunchimeg Adiya
Chtěl bych Vám přiblížit film, který je jedinečný v kontextu tápající české kinematografie, která si libuje v jasně srozumitelném příběhu. Toto dílo klade na diváka takové požadavky, že se k jeho celkovému vyznění může postavit jen dvěma způsoby: plně ho odsoudit jako nesrozumitelný nebo s respektem hledět na jeho originalitu a vážit si odvahy jeho tvůrců. V dnešní době uvést tak mnohovrstevné dílo, které si žije svým vlastním životem, ke všemu v něm použít metafory k celé lidské společnosti a jejímu vývoji , je v současném trendu filmovém vyprávění, věc se kterou se dnešní divák těžko vyrovnává. I pro zkušené filmové recenzenty je snímek těžký oříšek. Odvykli jsme tomu, že vše není uspokojivě vysvětleno a my nemáme jasný logický klíč k dešifrování díla. Autor námětu, scénarista a režisér VATERLANDU, David Jařab, popisuje film jako pocit z dnešní doby a postoj k dnešní civilizaci, ale zároveň si myslí, že je napínavý, dobrodružný, má své tajemství a humor. Pokud jste po prvním shlédnutí filmu zmateni (a věřte, že opravdu budete), uvědomte si, že jste nesledovali kvíz, který musíte celý vyluštit. " Ten film je svým způsobem báseň, celý se do racionálního jazyka přeložit nedá. Samozřejmě, že každá věc ve Vaterlandu má svůj význam, ovšem pro mě. Důležité je vnímat film jako celek, jako obraz, a to, že některé dílčí věci zůstanou v mlze, není podstatné." David JařabLidové noviny, 17. 08. 2004,

Příběh

Dva manželské páry -Richard s Karlou,Vilém s Kristin a jejich dva bratranci Max a Leo se vrací do míst odkud byli vyhnáni jejich rodiče. Setkávají se s chladným přijetím starousedlíků a zjišťují, že jejich panství je v ruinách. Jediné pojítko s minulostí, kterou oni sami nezažili, je starý sluha Willmer a informace z loveckého deníku jejich otce o zvláštním druhu lovu, něčeho, co je nazýváno "kostrouni". Díky zápiskům a nalezení loveckých zbraní můžou vyrazit lovit. Plně zabráni do nové role, mají pocit jako by přirozeně pokračovali tam, kde před čtyřiceti lety skončila cesta jejich otce. Doba se změnila a oni, po uspěšném odchytu "kostrounů", zjišťují, že dvakrát do téže řeky nelze vkročit. Nenacházejí způsob jak se začlenit do společenství a nakonec se z lovců stane kořist.

Doba

Není přesně určena, stejně jako místo, kde se celý příběh odehrává. Nucený odchod (emigrace) předků a poté návrat jejich potomků, nasvědčuje tomu, že děj se odehrává v naší době a lze jej tedy hodnotit naší zkušeností. To je bohužel špatná dedukce, protože se postupně dostáváme do světa, který je v mnohém odlišný od naší reality. Nejsou to jenom zvláštní lovecké předměty ("knoty", "vjatky" na nahánění), které nás upozorňují na to, že jsme se ocitli někde "jinde". Velcí psy "dutiči", horští průvodci "Gias" a samotná lovená rasa "kostrounů", jsou střípky světa, který před námi defiluje ve funkční skládance, která je sice těžce zařaditelná, ale ne neznámá, protože je protkána metaforickými odkazy na naši historii (např. vypalováni tetování na "kostrouny" připomíná značení židů v koncentračních táborech).

Zvláštnosti

Ve filmu je použito množství novotvarů, které dle slov autora byly zvoleny jako označení reálných věcí, které sami o sobě nesou seriozní význam společně s lehkou nadsázkou. Je zde čitelná snaha po jisté hravosti, která ozvlášťuje příběh a posouvá ho dopředu. Jasným příkladem je obsazení portugalských herců, kteří v roli horských průvodců "Gias", mluví portugalštinou a z cesty hlavních hrdinů se najednou stává dobrodružná výprava ve stylu westernů. Invence autora při tvorbě zvláštního slovníku postav je velice obdivuhodná a nemá v české kinematografii obdoby. Vše je podpořeno skvělou atmosférou jednotlivých scén (např. slavnostní "honební" hostina).

Závěr

Jedná se o skvělé dílo, které se bohužel nesetkalo s adekvátním uznáním, díky své složitosti a náročnosti na vnímání diváka. Využívá dobře typově obsazených herců a lehkosti natáčení digitální kamerou. Film je doplněn o kvalitní hudbu, zvláště úvodní píseň Venez, Venez (text: Jean Couture, hudba: Jan Ponocný) má podle mého názoru i hitový potenciál.
Srovnat ho lze se snímky Davida Lynche díky podobnému stylu vytváření tísnivé atmosféry a v české kinematografii snad s filmem Případ pro začínajícího kata (režie Pavel Juráček), se kterým má společné používání společenských metafor s fantazijními prvky.
Kosmonaut

Zdroje:

Recenze film: Vůně ženy

4. září 2006 v 22:07 | Kosmonaut

Vůně ženy / Profumo di donna

Komedie/Drama
Itálie, 1974, 103 min
Režie: Dino Risi
Kamera: Claudio Cirillo
Hrají:
Vittorio Gassman (le capitaine Fausto Consolo)
Agostina Belli (Sara)
Alessandro Momo (Ciccio)
Moira Orfei (Mirka)
Franco Ricci (Raffaele)
Elena Veronese (Michelina)
Lorenzo Piani (Don carlo)
Stefania Spugnini (Candida)
Torindo Bernardi (Vincenzo)
Marisa Volonnino (Ines)
Carla Mancini (Natalina)
Alvaro Vitali (Vittorio)
Producent:
Pio Angeletti
Adriano De Micheli
Scénář:
Giovanni Arpino
Ruggero Maccari
Hudba:
Armando Trovajoli

1.1. Úvod
Jedná se o nejvýznamnější film režiséra Dina Risi. Přesný překlad názvu z Italštiny znamená Parfém ženy. V 90. letech vznikl remake toho to filmu, kde hlavní roli ztvárnil Al Pacino (režie Martin Brest, 1992). I toto svědčí o kvalitě a atraktivitě námětu původního snímku. Nejedná se o dílo s přehnanými uměleckými ambicemi, ale do jisté míry o film, který splňuje požadavky na komerční úspěch. Tomu však neubírá na kvalitě. Vznikl na motivy literární předlohy. Vzdáleně se jedná o žánr "road- movie" (motiv cesty), ale především je toto dílo soubojem vnitřních a vnějších protikladů.
1.2. Příběh
Hlavní postavou příběhu je le capitaine Fausto Consolo /Vittorio Gassman/, despotický muž s přímým držením těla a narušeným charakterem, který se dostal do těžké životní situace. Po úrazu je slepý a přišel o ruku. Je zvyklý ovládat své okolí se sklonem tyranizovat (viz scéna s mužem ve vlaku). Svůj handicap si do jisté míry nechce připustit, a však těžce pociťuje svou částečnou neschopnost samostatnosti. Nechce být litován a hrdě překonává nachystané překážky. Čím více je však přesvědčen o svém osudu mrzáka, tím se stává zahořklejším i agresivnějším. Svým chováním k okolí pomalu ubíjí i sám sebe. Do jeho života vstoupí mladík, Ciccio / Alessandro Momo/ , který se má o něho, po určitou dobu, starat. Cicco je zvyklý na přísný řád vojenské výchovy. Společně se vydají na cestu mezi severem a jihem Itálie. Během cesty pozorujeme rozdílnost jejich povah a temperamentu. Na konci jejich cesty zjišťujeme proč Fausto tuto pouť podniknul. V bytě svého stejně postiženého přítele se pokusí společně spáchat sebevraždu. Tento akt symbolického vykoupení se však neuskuteční kvůli zbabělosti Fausta, který posléze místo smrti dochází k určitému nalezení východiska přežití se svým údělem a to ve společném soužití s mladičkou zamilovanou obdivovatelkou Ines /Marisa Volonnino/, která zaslepeně věří, že její život je spjat s Faustovým. Cicco odjíždí nazpátek do kasáren.
1.3. Protiklady
Zobrazená krajina severu a jihu, není jediným protikladem se kterým se ve filmu setkáváme. Jejich zde mnoho a to v různých podobách. Např. Ciccův jasný smysl pro pravidla kombinovaný s mladickou nezralostí a Faustův charakter bez hranic lidské úcty k člověku ( viz chování k nizozemské jeptišce ve scéně při močení). Ale nejen Cicco stojí ve filmu jako protiklad hodnot Faustových. Nejvíce markantní je rozdíl mezi Consolem a jeho bratrancem, který je kněz. Dílo využívá jejich střetu světů. Ne kvůli příběhu, ale spíš k ukázce hloubky Faustova úpadku s malinkou možností na spasení, ve ktré částečně věří. Další protiklad , který se střetne v osobě hlavního hrdiny je jeho touha po plném senzualizmu a nulová potřeba duchovního základu, jehož symbolem je právě bratranec kněz.

1.4. Obecně o filmu

Film také překvapivě obsahuje svěží komické situace, které však příběh vůbec nezlehčují ani nerozmělňují, a naopak mu dodávají příchuť hořké zkušenosti. Děj nenese prvky doby, která by zásadně ovlivňovala příběh a chování postav. Z tohoto důvod je možné tvrdit, že by se děj mohl odehrávat v jakémkoliv historickém období a dokonce v i jiné zemi.
Trošku zamrzí hlubší nezájem o důležitou postavu Ines. Je vykreslena jako do jisté míry naivní, ale sebejistá žena. Samotná její osoba by si však, zvláště v retrospektivě setkání s Faustem, zasloužila větší pozornost a prokreslenost charakteru.
Exteriéry jsou atraktivní a působivé. Jednotlivé interiéry se příliš neliší (měšťanské byty se starým pozlaceným nábytkem působící dojmem zakonzervovanosti). Společnost žije v relativním blahobytu a my sledujeme jen složitost lidských osudů v nekomplikované sociální skutečnosti. Toto, společně s tím, že Faust nereprezentuje žádnou soc. skupinu, ale jenom sám sebe, vyvrací jakoukoliv podobnost s italským neorealismem. S ním má snad film jedině společný zájem o jedince v tíživé životní situaci.
S hereckou přesvedčivostí se setkáme především u Vittorio Gassman, který hraje, složitou a arogantní bytost Fausta s naprostou samozřejmostí a jistotou. Alessandro Momo (Ciccio) se spokojil jen s rolí statisty, který přihlíží pánovým excesům. Ženské představitelky nejsou, jak už jsem naznačil, příliš charakterně prokresleny a snad kromě osudové úlohy Ines( Marisa Volonnino) , nemají příliš prostoru.

Celkové vyznění díla zapůsobí jako kvalitní filmový zážitek. Zůstane jen otázka sporného happy-endu a špatný pocit z toho, že v závěru nastolená cesta společného života Fausta + Ines, možná nepovede k dobrému konci.
Film obdržel 2 nominace na Oscara: cizojazyčný film a scénář

Recenze: CD- Kousek Slávy Janouška /muzika/

4. září 2006 v 22:06 | Kosmonaut

Hudba: Kousek Slávy Janouška
2 CD- live 1982-92



Recenze:
Dvoj album obsahuje 37 písni, které hrál písničkář Slávek Janoušek na svých koncertech v průběhu 80. let a na začátku 90. let. Jedná se o autentické nahrávky z festivalů, soutěží a především z klubů, které se zatím neobjevily na žádných řadových albech. Většina písní je autorských a výběr obsahuje i několik upravených lidovek. Spolu s Janouškem hrají a zpívají: Vlasta Redl, Jaroslav Samson Lenk, Luboš Vondrák, Miloš Makový, Luboš Javůrek, Josef Šobáň, Tom Pogo Rechtořík, Petr Přibyl, Karel Macálka, Karel Jaroš. Žlutý booklet je vkusně řešen a obsahuje všechny texty písní z alba. Na titulní straně je povedená kresba Olgy Janouškové: písničkář držící květinu se srdcem místo květu.

Výběr písní je náladou rozmanitý. Některé svým tématem už trochu zestárly, ale dokazují Janouškovu schopnost trefně glosovat ( Řeč o dřevotřískové budce, Komplexní hodnocení, Řeč o panelákové bodovací soutěži, Proč vycházejí noviny ). Na albu je množství příjemných poetických písní, které jsou nadčasové a bez problému přežily i "mlhavá" 80. léta ( Divný suchý rok, Tvář spící ženy, Jakubovi ). Další rovinou písničkářství Slávka Janouška je schopnost chytře bavit. Nejvíce se mu to snad daří v písni Škoda 1000 MB , kde v gejzíru slov komentuje trable se svým autem. Vtipná je i hříčka se slovy- Kyprý Kapřík , též píseň o omezenosti- Rozhovor s nádražákem a bravurně vystavěná, už zde zmíněná, mírně tragikomická- Proč vycházejí noviny . Součástí koncertů bylo i čtení slohových prací bývalých žáků bývalého učitele Janouška. Jedna z nich je zde také zachycena- Sloh Naše třída . Na albu se vyskytuje i "mírová" píseň O závisti , která zaujme svou tísnivou atmosférou. I další písně v sobě nesou tiché poselství např. Lokální konflikt . Pro milovníky syrové kytary a dobré hry na ni, doporučuji píseň Někam jet . Za zmínku stojí i hravý Slavný den , který dětskýma očima líčí den kdy Gagarin vzlétl do vesmíru a přechází v mírně vizionářský konec.

Výhodou nahrávek z koncertu je i zapojení živého publika do písní. Krásná chvíle nastane, když diváci, společně s písničkářem, tiše a melancholicky, zpívají upravenou "lidovku" Smrti . Samostatnou kapitolou je zachycení společného vystoupení trojce Janoušek+Redl+Lenk na festivalech Porta Plzeň a Letorost Svojšice. Je radost slyšet jak zkušeně dokážou ti to tři zapojit publikum do svých "kulišáren" a hlavně jak diváci spontánně reagují a zpívají ( Pochodové cvičení, Víc hlav víc ví ).

K závěru chci upozornit na pár perliček, které se zákonitě musely na tak rozsáhlém výběru objevit.
Velmi zábavné, a to nejen pro pamětníky z řad obyvatelů Brna, je povídání Řeč o zbouraném domě a hliněném betonu , které popisuje osud známého "Domu nábytku", stojícího na hlavním brněnském náměstí Svobody. Další zajímavostí je ukázka okamžité autorské reakce v glose Petra Krejčová za pódium , což je vlastně výzva moderátora, která naruší vystoupení a po níž následuje okamžité Janouškovo improvizované zhudebnění v úmyslně selankovitém podání .I tato okamžitá vtipná improvizace dokazuje interpretovi kvality. V neposlední řadě bych chtěl ještě upozornit na zařazený bonus, který mě mile překvapil. Jedná se o záznam písně Ruce z vosku z roku 1972 z pražského Radiopaláce, kde byl Janoušek pozván se svým tehdejším spoluhráčem Karlem Jarošem po vítězství v autorské soutěži O Ptáka Noha tehdy právě založeným písničkářským sdružením Šafrán. Tato romantická píseň s andělsky zazpívaným refrénem sedmnáctiletého Slávka je zajímavou a příjemnou tečkou za celým albem.

Jedna z věcí, která je výhodou i nevýhodou zároveň, je množství zařazených písní (37!) na výběru. V jednom tahu se tento 150 minutový maratón slyšet nedá a tak hodnotit celkovou vyváženost toho to vzpomínkového CD lze jen stěží, ale to je vlastně problém všech rozsáhlejších výběrů. Prostě zůstává především dobrý dojem ze samostatných písní. Vím, že technicky i finančně by to bylo náročné, ale lepší variantou, dle mého názoru, je udělat sérii vzpomínkových CD (kvalitního materiálu je dost) nebo některé písně z výběru oželet, aby byl celek posluchačsky lépe stravitelný, i když samozřejmě peněžně je to pro nás lepší a máme alespoň více místa v poličce s "cédečky".

Janoušek v bookletu píše, že nekončí a album dělal s potřebou vymést archiv a z toho to hlediska si myslím, že dvojalbum bohatě splnilo svůj účel.

Hodnocení:
Celé 2 CD je podle mého soudu dobrým výběrem z písničkářova kvantitativně asi nejplodnějšího období. Janouškovi koncerty jsem sice v 80. letech nezažil, ale zachycená atmosféra, smích lidí na místech skrytých narážek na režim, Slávkovo nasazení při zpěvu a hlavně jeho hra se slovy, jsou dobrým motivem si toto album poslechnout.

Recenze film: Manželství po Italsku

4. září 2006 v 22:06 | Kosmonaut
Komedie / Drama
Itálie / Francie, 1964, 102 min
Režie: Vittorio De Sica
Kamera: Roberto Gerardi
Hrají: Sophia Loren, Marcello Mastroianni, Pia Lindström
Střih: Adriana Novelli
Kostými: Piero Tosi
Hudba: Armando Trovajoli
Scénář: Renato Castellani, Tonino Guerra, Leo Benvenuti, Piero de Bernardi

1.1. Úvod
V mé eseji se chci věnovat dílu italské kinematografie "Manželství po italsku" od uzanávaného režísera Vittoria De Sici (např. Děti ulice /1946/, Zloději kol /1948/, Umberto D. /1952/, Horalka /1960/ aj. ) , který do svého filmu obsadil Sophii Loren a Marcella Mastroianniho. Snímek nelze zařadit k filmové dobové vlně "neorealismu". Nepopisuje život jedinců, kteří reprezentují širokou skupinu, ale konkrétní osoby, které se svým osudem vymykají. Hrdinové jsou definováni především sociálně. Děj se odehrává po dobu dvaceti let na pozadí měnící se Itálie. Začíná ve válečném zmatku roku 1944 a končí kolem roku 1964. Má řadu zajímavých a typických prvků, dle kterých ho lze charakterizovat. Jelikož pokrývá delší časový úsek, který je vměstnán do dvou hodin filmu, připomíná jeho stavba filmový seriál. Příběh se jeví jako sentimentální historie netradiční rodiné ságy a je ukončen trochu nuceným "happy endem" . Od dojmu přílišné selanky jej zachraňuje živelné herectví Sophie Lorenové, důslednost dodržování historických reálií, promyšlená režie, a tak dílo působí i po letech velice svěže. Je důkazem kompromisu komerce a uměleckých ambic, i když snaha o diváckou přitažlivost před uměleckým sdělením jasně převažuje. Ve své eseji se dál zaměřím na jednotlivé prvky, kterými lze film přiblížit a charakterizovat.
1.2. Seriálová forma filmu
Hlavní hrdinka Filumena Marturano /Sophia Loren/ a její cesta od prostitutky až k postavení "paní domu" (zákonitou manželku) movitého dona Dumiho /Marcello Mastroianni/. Toto je základní linie příběhu, který je načrtnut v období 20 let. Pro převedení této fabule ve fungující filmový příběh si režisér pomohl seriálovým způsobem vyprávění s dvěma flasbacky (předznamenání: detail očí). První nám přibližuje setkání hlavních postav v italském nevěstninci za 2. světové války (vzpomínka dona Dumiho) a v druhém, léta společného života, který není potvrzen manželstvím (vzpomínka Filumena Marturano). Flaschbacky se setkávají ve scéně kdy Filumena předstírá umírání, aby si vynutila sňatek s lítosti nad donem Dumim. Od této scény již děj pokračuje časově vpřed. Sledujeme odhodláni Filumeny, aby její skrývané děti dosáhli společenského uznání tím, že přijmou jméno muže, kterému byla dlouhá léta věrná a sloužila mu.
Orientaci v čase nám usnadňují reálie a znalost historických událostí. Jsme svědky válečného náletu, poválečných zmatků (černý trh za městem), předvolebního mítingu k referendu atd. Postavy jsou oblečeny, nalíčeny a učesány, vždy podle módy konkrétní doby. Líčení muselo být velice pečlivé, protože z mladé dívky se musela stát zralá zkušená žena. Na pestrost kostýmů je také kladen velký důraz (kostými: Piero Tosi).
Film využívá zkratky a doslovnosti, což nám umožňuje celý příběh myšlenkově pojmout a akceptovat. Svým rozsahem, dějem, zaměřením i formou připomíná více seriál než klasický filmový příběh.
1.3. Divadelní prvky ve filmu
Některé scény jsou koncipovány divadelně. Třeba hned úvodní scéna kdy lidé nesou na křesle poblednou Filomenu. Statická kamera zabírá celek schodiště, na kterém chaoticky pobíhají obyvatelé domu. Filomena zde působí jako madona v celé své sošné kráse. I další scény by se mohly odehrávat na divadle: scény u postele domněle umírající Filomény, rozhovory s advokátem o neplatnosti sňatku či scéna kdy se Filoména představuje synům jako jejich matka. Vedlejší postavy zastávají určité typy. Nerozvíjí se jejich chování a spíše se jedná o figurky (např. mateřsky rázná služebná a oddaný sluha), doprovázející se přehnanými gesty, které jsou typická pro italský temperamet ( např. dokonale typická gesta služebné v úvodní scéně na schodech domu při vynášení Filomény, kde pohyby rukou jsou už spíše zábavnou karikaturou). I když jsou některé scény na hraně, nikdy nepůsobí přehnaně "teatrálně" či přehrávaně. Zastaví se na bodu kdy jsou spíše komické než rušící.
Obsah:
1.1. Úvod
1.2. Seriálová forma filmu
1.3. Divadelní prvky filmu
1.4. Závěr
1.5. Režíjní filmografie Vittoria de Sicci

Recenze film: Vynález zkázy

4. září 2006 v 19:46 | Kosmonaut
Výnález zkázy
Dobrodružný / Fantasy / Sci-Fi
Československo, 1958, 83 min


Režie: Karel Zeman
Hrají: Lubor Tokoš, Jana Zatloukalová, Arnošt Navrátil, František Černý, Václav Trégl

Děj:

Zlotřilý dobrodruh Artigas, který zbohatl na krádežích podmořských pokladů, unesl profesora Rocha, objevitele účinné výbušniny, a hodlá jeho vynález zneužít k ovládnutí světa. Mladý profesorův asistent ing. Hart hodlá zlosynovi v jeho plánech zabránit za každou cenu. Pro lidstvo zachraňuje svobodu a pro sebe lásku půvabné profesorovy dcery Jany.
Recenze:
Nepřekonatelná fantazie, která se zrodila v podmínkách šedě socialismu na motiv knihy Julese Verna a podle ilustrací kreslířů Riona a Beneta. Fascinovaně hledíte na svět kde se po nebi prohání vzducholodě, samošlapací létající kola a po vysokých mostech jezdí ocelové parní oře. Svět se dorozumívá morseovou abecedou a mořem se prohání roztodivné ponorky. Děj a rytmus filmu je poněkud rozvláčný, ale svědčí celé atmosféře, které dominují ty nejrůznější triky od loutek k animaci, což v kombinaci s živými herci (poněkud topornými a spíše typy= zlotřilý Artgis, popletený geniální vědec, křehká dívka atd.), tvoří svět sám pro sebe. Dle mého názoru dosud nepřekonaný opus toho to žánru a to včetně pokusu tvůrců nového filmu "Svět zítřka", se kterým nacházím jediné možné srovnání v součastnosti.
 
 

Reklama